AKTUÁLNĚ
Novinky Jakub Machata 10.01. 19:20

Království Spreadsheetů 2: Any Given Sunday

Kdyby někdy fanoušci jakékoliv hokejové ligy zažili během jednoho víkendu hned šest sedmých zápasů playoff sérií, budou z toho v křeči mentálního orgasmu ještě do úterka. My tohle máme taky – akorát jsme úplně v klidu a říkáme tomu první víkend playoff. Teda 'v klidu'... ono jak kdo. Pro mě osobně neexistuje lepší a větší sportovní svátek než post-season NFL. Na rozvahu, rozum a pokus o objektivitu mám zbytek roku. Na ten jeden měsíc playoff se ze mě stane iracionální bestie pachtící po emocích a subjektivních příbězích. Jeden zápas, vítěz bere vše. Takhle to Bůh chtěl. Už není prostor na chyby a jediné 'příště' je leda příští rok.

Minulý týden jsem říkal, že povedu Království Spreadsheetů pouze jako nepravidelnou rubriku, což platí stále. Nicméně po skvělé odezvě bylo nemožný sedět si na rukou a nepokračovat. Mám ono kouzelné momentum, kdy je člověk dobře naladěný a jde mu, na co sáhne. ‘Momentum’ je termín, který těží z klamu horké ruky, který vznikl v polovině osmdesátých let v basketbalu. Jde kupříkladu o situaci, kdy hráč úspěšně zavěsí šest košů po sobě, je evidentně ve formě, takže logicky má větší šanci dát i ten sedmý. Není to pravda a většina lidí políbených statistikou proto při zmínce o tom, že nějaký tým má momentum, obrací oči v sloup. No, nicméně, já ho fakt mám a nebudu tu pochopitelně ztrácet čas dokazováním, že to není skutečná věc – ještě bych tomu mohl uvěřit.

Před pár dny byl ukončen čtvrtý ročník soutěže Big Data Bowl. Jde o událost, díky které můžou lidi zvenku – většinou mladí statistici – analyzovat tracking data Next Gen Stats a soutěžit v tom, kdo je využije lépe nebo kreativněji. Tracking data jsou informace o pohybu hráčů, které služba od roku 2016 sbírá pomocí mikročipů v ramenních chráničích. Motivace zúčastnit se souboje s kolegy z oboru je veliká, protože koneckonců soutěživí nejsou jen sportovci. Pro vítěze je navíc připravená nezanedbatelná výhra $100.000 dolarů a možnost nastartování budoucí kariéry; několik lidí s obzvlášť dobrými výsledky totiž týmy NFL najali na analytické pozice. Jako bonus je tu možnost, že Next Gen Stats vítězný model aplikují do svých oficiálních statistik, jako se to stalo třeba po obzvlášť drtivém vítězství dvoučlenného rakouského týmu The Zoo v Big Data Bowl 2020. Tehdy bylo téma ‘Predikování yardového zisku na běhových akcích’ a vítězný model měl v přesnosti předpovědí nad druhým místem stejný náskok, jako byl mezi druhým a 24. místem. Právě tak vznikla statistika Rush Yards Over Expected, která hodnotí running backy podle toho, o kolik více či méně oproti odhadům modelu naběhali. Asi není potřeba dodávat, jak revoluční jsou Next Gen Stats pro náš sport. Přinesly do amerického fotbalu první skutečná big data, přitom to, co z nich získáme, vypadá na první pohled docela primitivně. Skoro jako sledování zápasů v jednom z prvních ročníků hry Football Manager.


Screenshot-at-Jan-10-19-30-01

Já jsem ten typ člověka, který se čas od času rád podívá dozadu, aby zhodnotil nějaký vývoj a ocenil zdolanou cestu. Je to tak u osobních záležitostí, jako je třeba hubnutí, který mě zase čeká, ostatně skoro jako každý leden... Mám to tak ale i u obecnějších věcí, jako že se při čtení Bratrstva neohrožených zarazím a chvíli se zamyslím. Dumám nad tím, jakou mám kliku, že se zabalený do deky můžu napájet horkým kafem a že ve chvíli, kdy mě ta druhá světová přestane bavit, prostě ji prozatím ukončím; logo Netflixu může na pětašedesátipalcové televizi naběhnout ještě předtím, než se přebal odložené knížky vůbec dotkne desky stolu. Rozhodl jsem se tedy tentokrát vydat cestou zhodnocení toho posunu a ukázat na obou koncích časové linky náš vývoj. Co a jak se změnilo od dob, kdy počítání sacků bylo žhavou novinkou, po současnost, kdy se na nás jedna za druhou během přenosů valí číselné informace typu ‘Sean McVay má record tolik a tolik, když po prvním poločase vede a jeho kicker má ve druhém poločase vítr v zádech’.

Jestli byl můj první článek postaven na sběru zápisků z deníčku maniaka, pak dnes si otevřeme učebnici dějepisu. Udělátka současnosti si necháme na příště, ať už se bavíme o mikročipech, využití vysokorychlostních kamer nebo statistických modelech, podle kterých bylo včerejší rozhodnutí Chargers hrát čtvrtý down z vlastních osmnácti yardů správným rozhodnutím. Protože historie NFL je přeplněná příběhy, které stojí za předání, moje povídání se nehezky protáhlo a dnešní článek je teda dlouhej jak kolona na D1. Za to se omlouvám, ale třeba vám to usnadní krácení nějaké dlouhé chvíle – třeba v koloně na D1. Ať to ale dneska není nuda, pustíme si na pozadí slavné sportovní drama. Nachystejte si popcorn a vyrazíme na cestu časem…

Nadčasovost Olivera Stona

Any Given Sunday je přes dvacet let starý film Olivera Stona s legendárním Al Pacinem v hlavní roli. Na ČSFD je z filmů o našem sportu nejlépe hodnocený. Přesněji řečeno, podle tamního systému tagů má nad sebou dva, ale oba jsem vyřadil. Nepočítal jsem Forresta Gumpa, protože sportovní scény jsou v celkové stopáži úplně zanedbatelné. Určitě je ale potřeba ocenit Toma Hankse, který dělá tu nejlepší imitaci punt-returnera Devina Hestera. Teda kdyby byl Hester bílej kolohnát schopnej jen krokodýlí rychlostí, to je explozivní výbuch dopředu, ale absolutně nulový pohyb do stran. Zrovna tak jsem vyškrtl Posledního Skauta, kde v jediné footballové scéně runningback naběhá kolem 40 yardů a přitom postřílí asi šest obránců. Vražedná efektivita, u které bych nechtěl vidět ty penaltový flagy.

Any Given Sunday je film, který je z několika důvodů až nadčasový a z ještě většího množství důvodů naprosto pitomý. Jen pro pořádek, mám ten film hodně rád. Nicméně bavíme se o filmu, kde je při zápase někomu vyrvána oční bulva – a to ani není nejšílenější scéna. Zůstaňme ale u pozitiv a oné nadčasovosti. Velké téma Any Given Sunday jsou zranění obecně a injekce proti bolesti. Vzhledem k tomu, co ligou otřáslo v dalších letech, jsou ale nejsilnějším motivem konkrétně poranění hlavy – otřesy mozku a jejich dlouhodobý dopad. To, jak se před hráči mlží o jejich skutečném stavu nebo se dokonce zaměňují výsledky magnetické rezonance. To vše deset let předtím, než liga v téhle oblasti přestala vytrvale lhát a zatloukat a přiznala, že Websterovo pravidelné večerní uspávání paralyzérem má možná něco společného s těmi 245 odehranými utkáními v NFL.

Další téma filmu je stěhování do Los Angeles, možnost, která se zalíbí majitelce, Christině Pagniacci. Tato nabídka se nemusí nutně přijmout a stěhování realizovat; dá se jen využít jako páka, aby město Miami zaplatilo nový stadion z peněz daňových poplatníků. V reálu se v dalších dvaceti letech po vydání filmu rojily spekulace o stěhování do LA kolem možná čtvrtiny týmů a nátlak kvůli budování stadionů se zdaleka netýkal jen klubů NFL.

Za zmínku stojí i Steamin’ Willie Beamen, konkrétně jeho herní styl. Beamen je na úplném počátku v pozici třetího QB. Pohodová práce, při které může během zápasu na střídačce chroupat brambůrky a číst noviny – což opravdu dělá. Když se ale zraní oba hráči, kteří jsou v týmové hierarchii nad ním, začne Beamen ligu válcovat stylem, který mezi profesionály moc k vidění nebyl. Několik double-threat QBs v NFL bylo i v 80. a 90. letech, například Randall Cunningham nebo Steve Young, ale až efekt Michaela Vicka vyvolal novou vlnu běhavých QB. Film šel do kin rok předtím než si Vicka na draftu vybrala Atlanta a půldruhé dekády před novou generací, kdy měli větší či menší dopad hráči jako Colin Kaepernick, RGIII, Russell Wilson, Cam Newton, Lamar Jackson nebo Kyler Murray. Abych náhodou nebyl nařčen z rasismu, zmíním i jednoho bělocha, Joshe Allena. Bills sice moc neběhají, ale když už, tak to na sebe bere často Allen. Tak často, že se mě po minulém článku dva lidi nezávisle na sobě ptali, jaký je Allenův pain-free koeficient.

“Moje věci v playoff nefungují"

Jak je asi známo komukoliv, kdo kdy v neděli naladil jakýkoliv sportovní kanál, ‘any given sunday’ zdaleka není jen film. Je to především rčení, který zlidovělo tak, až se z něj stalo klišé. Částečně pravdivé – jak už to s klišé často bývá. Znamená to, že bez ohledu na to, co říkají fanoušci, experti, kurzy sázkovek nebo brácha soupeřova quarterbacka, v neděli může vyhrát kdokoliv. Teď, když je playoff za dveřmi, to platí dvojnásob. Ve vakuu se s tím samozřejmě přít nedá. Například zrovna ve včerejším zápase o všechno prohráli Colts 11-26 v Jacksonvillu, přestože podle sázkových kurzů byli favorizování o 14 bodů. Od roku 2000 jde teprve o dvanáctý takový výbuch ze 159 zápasů.

Má nicméně rčení ‘any given sunday’ nějakou váhu při srovnání s ostatními sporty? Na tuhle otázku hledal odpověď tým vedený Michaelem Lopezem před pár lety. Lopez je syn footballového kouče a působil jako profesor statistiky na univerzitě Skidmore v New Yorku. Obě jeho vášně se spojily, když se stal ředitelem analytik pro NFL, pozice, kde nemeškal a celkem rychle dal dohromady už zmíněnou soutěž Big Data Bowl. Podle závěru Lopeze a jeho kolegů vyhrává v individuálních utkáních amerického fotbalu ten lepší tým daleko častěji, než je to třeba v baseballové MLB a hokejové NHL. Ne ale tak často jako v basketbalové NBA. Když se pak zaměříme přímo na série playoff, pochopitelně nám basketbal znatelně odskočí, protože kromě větší individuální spolehlivosti má navíc tu výhodu, že se její série hrají na čtyři vítězné zápasy. Aby se NFL vyrovnala NBA v tom, jak často v playoff postoupí papírově lepší tým, musela by se hrát na šest vítězných zápasů, tedy nejlepší-z-11. Pokud budeme brát v potaz jen surová čísla a ne poměry, tak je pochopitelně i v téhle kategorii na tom football lépe, než NHL, kde by se ke stejnému výsledku muselo hrát na nejlepší-z-51, nebo MLB, kde by to bylo dokonce nejlepší-z-75, jinými slovy na třicet osm vítězných zápasů. Při jednom zápasu denně by se takové playoff hrálo čtyři až osm měsíců, skoro stejně jako by (při jednom zápasu týdně) trvalo playoff NFL se sériemi hranými na šest vítězných. Když řeknu, že raději zůstaneme u současného modelu a skousneme častější výbuchy favoritů, mluvím za všechny, že? Za všechny – teda možná kromě Billyho Beana.

Billy Beane byl v mládí vynikající atlet, kterého si na draftu vybrali baseballoví Mets ve stejném roce i kole, ve kterém draftovali Darryla Strawberryho. Někteří scouti Mets měli za to, že Beane je z těch dvou dokonce lepší. Zatímco Strawberry si užil 17letou hall-of-fame kariéru, Beane coby hráč svůj údajný potenciál nikdy nenaplnil. Jeho jméno budeme moct najít na seznamů největších bustů (překvapivých selhání) historie i za dvacet let. Co ale nedokázal jako hráč, to dohnal jako generální manažer Oakland Athletics, kde působí od roku 1997. V Moneyballu, který zachycuje sezonu 2002 právě z pohledu A’s, je Beane vyobrazen jako poměrně smutná figurka, která se musí a zároveň nemůže dívat na svůj tým. Během domácích zápasů jezdí v autě okolo stadionu nebo se uklidňuje nějakou obzvlášť vysilující tréninkovou jednotkou v posilovně. Tak či tak, každých dvacet až třicet vteřin kouká do bílé krabičky, která přes satelit přijímá informace o aktuálním vývoji na všech ligových stadionech, aby zjistil, jak se jeho týmu daří. Do Beanova repertoáru patří spontánní nekontrolovatelné výbuchy vzteku, zrovna jako propočítané fyzické zastrašování svých podřízených. Do filmové verze příběhu už se nevešlo to, jak byl překvapivě klidný v době, kdy se sezona lámala – v playoff. Během zápasů playoff pro změnu házeli židlemi jeho asistenti. “Moje věci v playoff nefungují,” říká Beane. Tím nemyslí, že má špatně postavený tým, který by byl nějakého důvodu schopen vyhrávat jen během základní části. I když na tom možná něco bude, vzhledem k tomu, že v tomto tisíciletí hráli A’s třináct sérií playoff a zvítězili jen ve dvou. Faktem zůstává (a díky bohu za to), že první kolo playoff se v MLB hraje na tři vítězné, ne na osmatřicet. “Moje práce je dostat nás do playoff. Co se stane potom je jen o z*sraným štěstí,” uzavřel téma Beane. Právě takový je život v Major League Baseball: any given any day. Zdá se, že v NFL to – navzdory post-season hrané jen na jeden vítězný zápas – zase tolik neplatí.

kralovstvi-2-meme

S Nobelovkou zpět do slavných let Paula Browna

Hlavní trenér Miami Sharks je Tony D’Amato. Postava byla údajně inspirovaná legendárním trenérem Cowboys, Tomem Landrym. Tak si je porovnáme. D’Amato podle všeho koučuje na stejné pozici nějaké dvě až tři dekády, zatímco Landry byl v Dallasu 28 let. D’Amato dovedl svůj tým ke dvěma Pantheon Cupům; Landry ke dvěma Super Bowlům. D’Amata, coby trenéra ze staré školy, už hra zdá se předběhla a po šňůře proher jsou jeho konzervativní metody zkoumány pod mediální lupou. Landry se v posledních pěti letech s Cowboys dostal do playoff jen jednou a ve své poslední sezoně dovedl tým k recordu 3-13 a prvnímu výběru v draftu.

On Any Given Sunday: A Life of Bert Bell’ je posmrtně vydaná biografie – překvapivě – Berta Bella. Podle všeho to oblíbené rčení zpopularizoval právě on, v dávné době, kdy by podobná Lopezova analýza nebyla ani náhodou možná. Dávalo by to smysl, protože nikdo neměl lepší důvod motivovat hráče, aby neposlouchali vnější řeči o tom, jak jsou jako tým špatní. Jako coach totiž měl Bell kariérní record celkem zoufalých 10-46-2, což je nejhorší úspěšnost ze všech trenérů, kteří odkoučovali přes 50 zápasů. Chtělo by se říct, že se to bude těžko překonávat, protože sotva bude mít nějaký trenér šanci vydržet podobné výkony takovou dobu, přes tři celé sezony. Zvlášť v dnešní době, kdy je sport daleko větší byznys. Proto je docela překvapující, že ve spolku těch ‘nejhorších, kteří zůstali dostatečně dlouho u vesla’ jsou Bellovi nejblíže právě trenéři z moderní éry: Gus Bradley, Steve Spagnuolo nebo samozřejmě Hue Jackson. Posledně jmenovaný bude mít už na věky vypálený cejch honby Browns za co největším draftovým kapitálem. V letech, kdy Hue Jackson koučoval Cleveland, začal management hromadně rozprodávat aktuální vysoké výběr draftu za více nižších v budoucnu. Jejich způsob budování týmu začal nabírat tento směr po příchodu Paula DePodesty (další důležitá postava Moneyballu) a byl nepřímo založený na studii vítěze Nobelovy ceny za ekonomii, Richarda Thalera. Ten přišel na to, že kdyby byl nějaký GM ochotný odložit draft o rok, mohl by si na výměnách draft picků účtovat úrok přesahující sto procent. Vedení týmu bylo tedy srozuměno s tím, že se bude hodně prohrávat, přesto si Hue Jackson musel po necelých třech sezonách v Clevelandu balit kufry. Tři výhry ze čtyřiceti zápasů už prostě bylo trochu silné kafe i na Browns, kteří byli naprosto ochotní vyměnit jednu letošní prohru za jeden a čtvrt výhry v příštím roce.

Na Bella se ale mnohem více než jako na nejhoršího trenéra vzpomíná jako na dlouholetého komisaře NFL. Na této pozici působil od roku 1946 až do své smrti o třináct let později. Bell byl toho názoru, že konkurence mezi NFL a tehdejší AFL může oběma ligám jen prospět a neměl v úmyslu na rozložení sil nic měnit. Až sedm let po jeho smrti, v roce 1966, došlo pod dohledem nového komisaře k dohodě o tom, že se od roku 1970 obě soutěže spojí do nové, větší NFL. Právě v období mezi touto dohodou a skutečným spojením se do AFL přidali Cincinnati Bengals. Coby nový tým neměli k dispozici doslova žádný talent, jeho hráči byli na všech pozicích vzrůstem mnohem menší, než byl ligový průměr, a žádný jejich QB nebyl schopen spolehlivě hodit dál než na 15 yardů. Zkrátka šlo o spolek chlapů, kteří na profesionálním hřišti neměli co dělat. Během tréninkového kempu Bengals byla ve vzduchu cítit katastrofa.

Od úplné ostudy je měl ušetřit jejich zakladatel, legendární trenér Paul Brown. Ten sice posledních šest let netrénoval, ale předtím působil 16 sezon v Cleveland Browns, který rovněž spoluzaložil. Kromě propůjčení jména přinesl Clevelandu čtyři šampionáty v AAFC a tři v NFL. Přes velké počáteční úspěchy ztratil Brown v pozdějších letech důvěru hráčů, kteří zpochybňovali jeho play-calling. Pochopitelně se jim nelíbilo ani Brownovo veřejné svalování neúspěchů na konkrétní členy mužstva. Poslední kapkou byl spor kolem Ernie Davise, vůbec prvního černého vítěze Heisman Trophy a jedničky draftu 1962. Davise si původně vybral Washington, ale Brown po něm toužil natolik, že práva na něj vyměnil za svého druhého running backa, Bobby Mitchella, a první výběr v draftu, aniž to konzultoval s Artem Modellem, majitelem týmu. Po sem dobrý – tohle byl ostatně u Browns tehdejší standard, protože Brown byl sám sobě manažerem. Když byla Davisovi následně tragicky diagnostikována leukémie, Brown mu sice dovolil účastnit se bezkontaktních tréninků a pomoci týmu s teoretickou přípravou na zápas, ale postavit ho do ostrého zápasu odmítal. Modell, který z Davise chtěl evidentně vyždímat ten zbytek footballu, který v něm zbýval, do nastalé situace dokonce přitáhl vlastní doktory. Ti sice usoudili, že Davis může klidně hrát, ale Brown zůstal neoblomný. Vztah mezi trenérem a majitelem už se nikdy nespravil a Brown byl v lednu 1963 byl vyhozen. Ernie Davis na profesionální hřiště vkročil jen jednou, 18. srpna 1962, během přípravného zápasu jako nevyužitý náhradník. Své nemoci podlehl o pouhých devět měsíců později, načež Cleveland Browns na jeho počest vyřadili číslo #45.

Pracovat pod Paulem Brownem byl sen každého mladého kouče. Podle Billa Belichicka platí Brown dodnes za “otce profesionálního footballu”, z jehož práce vychází NFL týmy i dnes: od rozboru videozáznamu, přes formu meetingů až po způsob tréninku. Brown měl ke konci i trochu štěstí. Do Cincinnati si přivedl pomocníka, o kterém ani nevěděl, že bude jeho esem v rukávu. Po zbytek Brownovy coaching kariéry byl jeho asistentem pro passovou hru Bill Walsh.

Génius schovaný ve skyboxu

Ofenzivní koordinátor Sharks je Nick Crozier, mladý kouč plný nápadů. Mohl by být filmovou verzí řekněme Joshe McDanielse nebo Kyla Shanahana. Chce využívat tvořivou hru vzduchem, porážet soupeře ne tvrdostí a houževnatostí, ale šikovností a taktikou a nehodlá dlouho ztrácet čas pod konzervativním koučem. Liga se změnila a on to ví: v roce 1960 se v NFL hrálo vzduchem jen na 47 % akcí, to pak poskočilo na 51 % a 56 % v letech 1980 a 2000 a konečně na předloňských 58 %. Crozier je typ trenéra, který by určitě dal levou kouli za data, jaká máme my dnes. Chápe, že kdo se rychle neposune od zastaralých ofenziv, založených převážně na běhu a nekreativním házení hlubokých bomb, bude brzy patřit mezi dinosaury. Těžko sice posoudit, jestli se Crozier jen snaží dohnat zbytek ligy, nebo má snad potenciál vytvořit nějaký převratný útok, který změní zavedené pořádky. Kdyby ale ne, nemůžeme mu to mít za zlé – ne každý může být Bill Walsh.

Právě v Cincinnati, svázaný zdánlivě neřešitelnou situací, položil Walsh základy toho, co se do historie zapsalo jako West Coast offense. Za této éry byla hra vzduchem omezená hlavně na hluboké dropbacky a ještě hlubší passy na receivery, kteří byli schopni porazit obránce atletičností a talentem. Například Terry Bradshaw málokdy jakkoliv manipuloval s obranou – prostě na Lynna Swanna bez ohledu na coverage pálil jednu pecku za druhou. V takovém světě bylo Walshovo schéma revoluční: bylo založené na hledání vhodných match-upů, na rytmu a vysoké kompletaci rychlých, krátkých přihrávek s velkou porcí yardů získaných po catchi. Taková taktika tedy nepotřebovala hráče s kanónem v ruce, protože hra se místo do hloubky roztáhla do šířky. Útok měl k dispozici až pět receiverů, ale QB nikdy nemusel řešit všech pět, protože už před akcí věděl, na kterou stranu se bude dívat a kdo jsou jeho primární, alternativní a check-down cíle. Byly tak celkem obvykle k vidění situace, kdy receiver z té ‘nečtené’ strany hřiště svoji route jen odklusal.

Dlouhodobá ofenzivní taktika Cincinnati ovšem mohla vypadat úplně jinak, kdyby se jim na začátku skvěle rozjeté sezony 1969 nezranil Greg Cook. Walsh po skončneí trenérské kariéry o Cookovi řekl, že byl “nejtalentovanější QB, jakého kdy trénoval,” což je pořádný kompliment vzhledem k tomu, že koučoval Joe Montanu a Steva Younga. Místo zraněného mega-talentu každopádně pozice quarterbacka připadla Virgilu Carterovi, který byl v podstatě Cookovým přesným opakem. Cartera si tři roky předtím vybralo v draftu Chicago až v šestém kole draftu a celkem brzy ho vyměnili. Nikdo od Cartera valné výkony nečekal, přesto byl v roce 1971 právě on leaderem v procentu kompletací a třetí v passer ratingu. Byl to první důkaz, že v tomto případě je skutečný král právě schéma, nikoliv individuální QB.

Walsh si na opravdový týmový úspěch a plný kredit musel nicméně počkat, dokud nenastoupil jako hlavní trenér 49ers. Paul Brown kupříkladu vymyslel proces pro zachování iluze, že akce hlásí on, nikoliv neviditelný Walsh ze skyboxu. Fungovalo to asi takhle: Walsh přes telefon předal akci asistentovi, ten ji pošeptal Brownovi a ten potom – se všemi zraky namířenými na něj – na hráče hlasitě zaštěkal instrukce a poslal ho na hřiště, aby akci přetlumočil quarterbackovi. Nad touhle tichou poštou se ještě dalo přimhouřit oko. Ostatně, ani samotný Walsh s tímhle velký problém neměl; v klidu a tichu se na práci mohl soustředit a výška skyboxu mu dávala přehled, jaký by u sideline měl jen těžko. Jestli mu něco vadilo, pak to, že kvůli časové náročnosti tohohle divadýlka neměl šanci akci případně jakkoliv pozměnit.

Paul Brown měl ale k dispozici ještě jiné trumfy a nestyděl se je zahrát. Když se někde uvolnilo místo hlavního trenéra, Brown manažerům těchto týmů nedovolil Walshe pozvat na pohovor a svému klíčovému asistentovi se nikdy ani nezmínil o tom, že by o něj měl někdo zájem. Když pak po sezoně 1975 Brown ukončil trenérskou kariéru, očekávalo se, že Walsh po něm u Bengals převezme otěže. Nový hlavní trenér se skutečně našel přímo uvnitř organizace – jenže to nebyl Walsh. Brown o něm totiž otevřeně prohlásil, že není dostatečně tvrdý pro pozici hlavního trenéra. Na vysněné místo raději doporučil Billyho Johnsona, do nynějška trenéra ofenzivní line.

“Není tohle John Candy?”

Willie Beamen je bezpochyby velmi talentovaný, má taky ale velké ego, nulovou disciplínu a žádný respekt k lidem okolo sebe nebo úctu pro historii hry. To vše musí překonat, aby se s D’Amatem dostal na stejnou vlnu a aby mu spoluhráči začali důvěřovat. Pro Beamena je z počátku hra mnohem rychlejší než na co je zvyklý. Panikaří, plaší se v kapse, dělá chyby a svou neznalost playbooku maskuje tím, že sám hlásí vlastní akce. V rozhodujícím zápase ale hraje chladnokrevně, týmově a dá dohromady strojově přesný drive, kterým Sharks dostane do red zone. D’Amato, inspirovaný Beamenovou agresivitou, zahlásí v rozhodující moment ‘60 Comanche’, čímž značně znervózní svého koordinátora. Playcall totiž znamená QB draw s optionem, akce, která je v takové situaci bez timeoutů velmi riskantní kvůli ubíhajícímu času. Tento tah se ale vyplatí: Sharks získají velkou porci yardů a zastaví hodiny vyběhnutím ze hřiště na 3-yard line. Na poslední akci zápasu hrají Sharks play-action, ale žádný receiver se nedokáže uvolnit. Beamen musí scramblovat a skáče přes chuml hráčů do endzone. Touchdown! Beamen právě dokonal svůj první vítězný drive kariéry.

Billa Walshe v dalších letech trápilo pomyšlení na to, že pro práci na pozici hlavního trenéra v NFL možná nemá to správné mentální nastavení nebo autoritativní hlas. Konec v Cincinnati pro něj byl pochopitelně bolestivý a další tři roky si lízal rány v Kalifornii. Jeden rok jako koordinátor San Diega a dva jako hlavní trenér univerzitního Stanfordu, kde měl údajně k dispozici talentovanější a chytřejší hráče než byli profesionálové v Cincinnati. Znovu se do NFL vrátil před sezonou 1979 jako hlavní trenér tehdy slaboučkých San Francisco 49ers. Liga v té době šla Walshovým konceptům naproti změnami pravidel: v roce 1978 bylo defenzivním backům zakázáno kontaktovat protihráče dál, než pět yardů za místem rozehrávky, a ofenzivním linemanům bylo dovoleno mít při blokování natažené ruce a otevřenou dlaň. Linemani konečně mohli svého soupeře mnohem lépe kontrolovat a nevypadali při blokování jako by místo rukou měli kuřecí křidýlka. Walsh se za těchto nových podmínek mohl se svým útokem vyřádit, jen co najde ty správné hráče. Nešlo to totiž hned; ve Walshově první sezoně 49ers pouze zopakovali tristní record 2-14 z minulé sezony. Postupně ale v San Franciscu vznikla mašina na body s Joe Montanou a Jerry Ricem v čele a Walsh v příštích osmi letech dovedl tým ke třem Super Bowlům. Tým dokonce zanechal v takovém stavu, že když po sezoně 1988 odešel, 49ers vyhráli šampionát i další sezonu.

První a třetí Super Bowl vyhráli 49ers na úkor Cincinnati Bengals – pomsta skutečně je pokrm nejlépe podávaný za studena. Jestli nějaký moment obzvlášť dobře ilustruje klid, rozvahu a schopnost hrát pod tlakem, které zdobily ‘Joe Cool’ Montanu po celou jeho slavnou kariéru, byl to poslední drive právě toho třetího Super Bowlu. Do konce zbývaly tři minuty a Bengals po proměněném field goalu vedli 16-13. Cris Colinsworth, ten den nejlepší receiver Bengals, po úspěšném kopu s obavou v hlase povídá na sideline trenérovi, “možná jsme Šestnáctce nechali moc času”. Přesně to patrně běželo hlavou všem divákům. Šestnáctku na dresu nosil Joe Montana a ve svých dvaatřiceti letech už měl na kontě totožný počet – šestnáct – vítězných drivů. Tohle nebylo Montanovo první rodeo.

Situace nicméně nebyla jednoduchá ani pro tak kvalitní útok, jaký měli 49ers. Začínali na vlastních osmi yardech a Montana musel se svým útokem přejít celé hřiště. Během televizního timeoutu měl ale jiné starosti, protože ho upoutala povědomá figura v publiku. “Není tohle John Candy?” ukázal na obtloustlého chlapíka. Candy byl populární komik a herec, kterého my asi nejvíce známe jako polkaře ze Sám doma nebo trenéra, bobařskýho boha, z Kokosů na sněhu . Spoluhráči v huddlu byli připraveni na taktické pokyny a možná na pár motivačních slov. Určitě nečekali, že jejich QB bude před nejdůležitějším drivem sezony používat okolní dav k interní anketě o nejzajímavější přítomnou celebritu. Jestli v tu chvíli hráči 49ers cítili nějakou nervozitu, tak ta okamžitě opadla a začali se usmívat. Montana poté dal dohromady dokonalý drive, kdy musel konvertovat jen jediný třetí down a celé galapředstavení uzavřel touchdownovým passem na Johna Taylora na post-route. Bengals zbylo na odpověď jen 26 vteřin, během kterých v zoufalství zkusili štěstí hlubokými pokusy na Collinswortha, které neměly pražádnou naději na úspěch.

Jedno z kouzel historie NFL je ten neustálý vývoj. Historie hry je plná proměn, předvídatelně nepředvídatelných. Útok s obranou se neustále vzájemně takticky nahání a každou chvíli má navrch někdo jiný. Obě strany využívají nedostatků minulé evoluce protivníka. Slabá místa je potřeba zakrýt a tím zase vzniknou díry v brnění jinde – a tak pořád dokola, každý týden, rok i desetiletí. Bylo jasné, že stále větší popularita útočení vzduchem musí nutně způsobit reakci od těch, jejichž živobytí stálo na jejím zastavení.

Definice sacku v osmdesátých letech: To nechceš!

V Any Given Sunday je kapitánem obrany Luther ‘Shark’ Lavay. Veterán a žijící legenda, který navždy změnil pozici linebackera z typicky neohrabaného hráče v coverage na nebezpečného passrushera. Právě Lavay cítí dopady fyzické hry hodně intenzivně a je mu dokonce řečeno, že pokračováním v kariéře riskuje ochrnutí, potenciálně dokonce smrt: kvůli špatně vyléčení zlomenině krčního obratle může být jakýkoliv příští tvrdý hit tím posledním. Shark je ale jen jeden sack a tři tackly od milionového bonusu a chce hrát dál. Hlavní trenér ho nakonec donutí podepsat revers, kterým se Sharks-tým zříká odpovědnosti za to, kdyby se Sharkovi-hráči něco stalo. Už jsem říkal, že je ten film zatracená šílenost?

Sharka ztvárnil Lawrence Taylor, který samozřejmě pro inspiraci na roli nemusel chodit daleko. ‘LT’ sám přesně takovým hráčem byl, teda kromě toho podepisování reversu. Pro footballové obrany byl totéž, co byl Seinfeld pro situační komedii: zlatý standard, game-changer. Asi u žádného hráče nebyla jeho přítomnost tolik cítit ještě dávno před úvodním hvizdem, už při samotné přípravě na zápas. Na týmových schůzkách soupeřů Giants se při rozebírání taktiky malovalo na tabuli deset generických kruhů – zobrazujících deset různých obránců – a jedno číslo "#56", které představovalo Taylora. Filozofie byla jasná: nedělejte nic, dokud neidentifikujete, kde přesně LT na hřišti je, což všichni hráči útoku beztak věděli už ve chvíli, kdy se rozcházeli z huddlu. Taylorova rychlost, divokost, nepředvídatelnost a footballové IQ byly pro jeho soupeře doslova noční můrou; leví tacklové běžně přiznávali, že noc před zápasem s Giants se jim těžce spalo. Cítit to pak samozřejmě bylo o to citelněji i na hřišti a to daleko víc než dnes. LT hrál v době, ve které byl obránce prorážející do backfieldu jasným znamením, že někdo dostane pocítit bídu. Vůbec se to nedá srovnat s dneškem, kdy se roughing the passer málem hází i když passrusher jen poplete objednávku a quarterbackovi místo cappuccina donese presso.

Termín “sack” zpopularizoval hall-of-fame passrusher David ‘Deacon’ Jones, který ale paradoxně podle oficiálních statistik NFL nikdy nikoho nesackoval. Jones totiž ukončil kariéru v roce 1974 a sacky se začaly zaznamenávat až v roce 1982. Definovány tehdy byly stejně jako dnes, jako ‘tackle quarterbacka před místem rozehrávky’. LT, který odehrál nováčkovskou sezonu v roce 1981, nabízí trochu šťavnatější definici: “Sack je, když zezadu přiběhnete k někomu, kdo vás nevidí, a fakt ho pořádně napálíte helmou. Míč poskakuje všude okolo a trenér vběhne na hřiště a ptá se svého quarterbacka, ‘Jsi v pořádku?’ To je sack.” LT byl dominantním hráčem zlomové éry, ve které se mnohem více začalo hrát vzduchem a ze sacku se stal moment, který velkou měrou ovlivnil zápas.

Někteří hráči prostě zanechají stopu. Naruší zajeté koleje. Kvůli některým, jako LT, vznikla nová statistika, aby šel jejich dopad na hru lépe změřit. Jiní zase hráli lépe, než bylo považováno za reálné a rozbili škálu moderních metrik: JJ Watt v sezoně 2014 – posledním roce, kdy v MVP hlasování dostal nějaký hlas obránce – a Aaron Donald o čtyři roky později. Tihle dva měli v jeden moment celkovou PFF známku přes 101.5, přestože se známkování Pro Football Focus samozřejmě pohybuje na škále od nuly do stovky. Pokud si už teď nemůžou obránci došlápnout na hvězdy soupeřů s takovou tvrdostí a vervou jako kdysi, snad jim dělá radost aspoň tohle – že lidem, kteří jejich hru z pohodlí kancelářských židlí soudí, rozsekají pečlivě vyladěné vzorečky.

Proti LTmu se vystřídalo několik taktik, jak s ním naložit a všechny se ukázaly jako krátkodobé, když ne krátkozraké. Například v Taylorově nováčkovské sezoně byl v prvním kole playoff jeho dopad extrémně dobře vymazán 49ers, kteří LTho blokovali Johnem Ayersem, levým guardem. Ayers se netradičního úkolu ujal tak, že vlastně podváděl a hned po rozehrávce vyběhl ze své pozice do vnější strany naproti Taylorovi. Tato technika má název ‘Molly’ a proti Giants opravdu fungovala jen v tomto zápase. Další den všichni u videozáznamu viděli, jak velké mezery vznikaly na původní Ayersově pozici – byla to doslova pozvánka pro blitz středem. Dalším pokusem byla “H-back” formace s dvěma tight-endy. Tu vymyslel Joe Gibbs, hlavní trenér Redskins; těch Redskins, jejichž QB Joe Theisman po jednom Taylorově sacku skončil v nemocnici s brutální zlomeninou nohy a v NFL si už potom nikdy nezahrál. Brzy tak bylo jasné, že nepomáhá ani využití dvou horších blokařů zároveň. Aby nemusel útok tolik obětovat, byly týmy nuceny hledat jednoho elitního hráče, který bude podobně silný passrush schopný ustát sám.

Levý tackle se stěhuje do většího domu

Ofenzivní line dostane v Any Give Sunday prostor v pár vtipných scénách, footballově ji ale není moc vidět. Nevidíme ji my jako diváci a podle všeho je neviditelná i pro obránce, které má zpomalovat, když ne zastavovat. Passrush soupeře prochází do backfieldu Sharks jako nůž máslem a ti během jediného poločasu – dokonce během dvou her po sobě – přijdou o starting QB i jeho náhradníka.

V osmdesátých a na začátku devadesátých let patřili ofenzivní linemani spolu s tight endy a kickery mezi nejhůře placené hráče. Hodnota levého tackla byla tak dlouho záhadou, protože nikdy neudělal nic sám. Bylo by kacířství myslet si, že je jeden konkrétní lineman důležitější než ostatní; jako přisuzovat větší hodnotu jednotlivci v synchronizovaném plavání. Přesto byl na levém okraji život tak nějak jiný. Jak vysvětlil Anthony Muñoz: “Živí mě to, že zastavím dvakrát lépe placeného chlápka, aby nezabil toho, který vydělává třikrát víc.” Skill-set a fyzické predispozice, které zdobily ideální prototyp levého tackla, se nacházely vzácně a s pozicí byla spojená velká zodpovědnost. Na výplatách se to začalo odrážet s příchodem free-agency. Konečně se přisoudila tržní hodnota těm neklidným, bezesným nocím, které tacklové v celé lize zažívali před zápasem proti Taylorovi a dalším dominantním passrusherům, jako Chris Doleman nebo Bruce Smith.

Kde a kdy se to zlomilo? Na to nám nejlépe odpoví Bill Polian, který důvěrně znal obě strany klíčové pro přestup, který výrazně ovlivnil počet nul na budoucích výplatních páskách levých tacklů. Když se Polian v roce 1986 stal GM v Buffalu, převzal otěže týmu, který v minulých dvou sezonách vyhrál dohromady jen čtyři zápasy. V prvním kole svého úplně prvního draftu vybral hráče univerzity Vanderbilt, levého tackla Willa Wolforda. Bills brzy začali nejen vyhrávat, ale i postoupili do Super Bowlu, ne dvakrát, ne třikrát, ale čtyřikrát po sobě. Působivá šňůra ale ani jednou nevedla k šampionátu a Polian byl po třetím prohraném Super Bowlu v řadě vyhozen. Na stejné pozici potom působil ještě tři roky v Carolině a čtrnáct let v Indianapolis. Právě ta poslední štace je klíčová. Podle Poliana vše změnil Super Bowl XXV v roce 1991. Giants v něm sice porazili Bills 20-19 a získali druhý titul během čtyř let, ale Lawrence Taylor byl v zápase takřka neviditelný, jako by ani nehrál. Byl zastaven Willem Wolfordem.

V roce 1993 se v NFL poprvé otevřel trh s volnými hráči. Celkem okamžitě se ukázalo, že jeden tým cenil ofenzivní linemany mnohem více než zbytek soutěže. Colts udělali z centera Kirka Lowdermilka nejlépe placeného linemana ligy, když ho podepsali na $6 milionů za rok. Jen o pár dní později byl tento kontrakt překonán, když nalákali právě Wolforda na rekordní smlouvu na $7.65 milionů za rok. A podle všeho nešlo jen o úlet jednoho klubu, který zjevně považoval tyto tlusté, neatletické bělochy za základní kameny pro budoucí vyhrávání. Podle Wolfordova agenta, Ralpha Cindricha, byly další čtyři manažeři ochotní tu nabídku dorovnat. Ostatní týmy ale nenapadlo to, co udělali Colts: do smlouvy přidali speciální dodatek, který Wolfordovi zaručoval, že bude v příštích dvou letech nejlépe placeným hráčem útoku Colts. NFL s takovou klauzulí měla problém, načež Cindrich v médiích ligu obvinil z diskriminace linemanů, protože “kdyby měl ve smlouvě podobnou položku quarterback, jistě by s tím neměla problém”. Ligoví činovníci záležitost raději dále neřešili a kontrakt uznali, poté, co všechny upozornili, že příště už tak shovívaví nebudou.

Leckdo si klepal na čelo: proč management Colts vyhazuje tolik peněz za hráče, jejichž dopad se ani nedá nijak změřit? Dva roky nato se trh definitivně proměnil, když San Francisco udělalo ze Steva Wallace prvního ofenzivního linemana se smlouvou na $10 milionů ročně. Bylo rozhodnuto. Cenovka za zastavení prémiových zbraní defenzívy se postupně vyšplhala na zhruba dvě třetiny platu quarterbacků. V roce 2005 byl levý tackle druhou nejlépe placenou pozicí (průměr pěti nejvyšších kontraktů byl $7.25 milionů ročně), samozřejmě po quarterbackovi ($11.9 milionů). Quarterback byl pořád ve světle reflektorů a užíval si všechnu slávu, ale hráč, který mu kryl záda, se přestěhoval do podstatně většího domu.

Zdroje:

How often does the best team win? (Michael Lopez, Gregory Matthews, Benjamin Baumer, 2017)

Bill Walsh: Finding the Winning Edge (Bill Walsh, 1977)

The Games That Changed the Game: The Evolution of the NFL in Seven Sundays (Ron Jaworski, 2010)

The Blind Side (Michael Lewis, 2007)

Sdílejte na sociálních sítích

Jakub Machata

Zobrazit profil

Napsat komentář

Pro přidání komentáře se prosím přihlašte

Komentáře ke článku

  • Mrucik
    20. ledna 2022 08:43

    Zase super historie... diky

  • Jakub Machata
    17. ledna 2022 22:44

    Hrozně moc děkuji za reakce. Opět neodpovídám sice individuálně na všechny, ale beru všechny v potaz a dělají mi radost :)

  • Martin Bronco-fan
    15. ledna 2022 15:05

    20h psaní... už jen to klobouk dolů... říkal jsem si, že tak rozsáhlý článek nemohl přijít za hodinku datlení do klávesnice.
    (Alespoň za mě, co měl problém něco načmárat do maturitní slohové práce a 4h pro mě byly zbytečně trávený čas a zároveň sakra málo, abych za slohovku dostal nějakou normální známku. :D )..

    Líbí se mi, jak to máš namyšlené dopředu. 1. díl úvod o sobě a práci, 2. trocha velmi kvalitního ohlédnutí do minulosti včetně poutavého příběhu nastoleného převyprávěním filmu.. co bude dál, na to se těší snad každý, kdo to četl celé (a věřím, že těch, co to dočetli, je drtivá většina). Dokážu si i představit, co v dalším díle může být, a jak se bude postupně do těch spreadsheetů zabředávat víc a víc.

    Co ale musím opravdu vyzdvihnout, jsou odkazy na videa, články a tabulky. Ty nejenom čtenáře vtáhneš do toho článku, ale nenápadně dáš (ne úplně přímo) ochutnat trochu vlastní práce. A světe div se, ono se to líbí. Kdo si v tabulce nezačal listovat nebo vyhledávat? Kdo si ji neseřadil podle kritérií, které chtěl? Kdo ve videu nezačal hledat, co a jak se stalo, místo toho, aby jen sledoval tu úžasnou hru? :D To je za mě pecka!!

    Momentum je právě na mé straně, hned bych si přečetl další! :D Je to hybná síla, krouťák o neskutečných Nm a nic mě nezastaví přečíst si pokračování! :)

    (EDIT: no a to sem říkal, že toho nikdy moc nenapíšu. :D )
    (Upraveno: před 4 měsíci)

  • kosto1
    13. ledna 2022 07:33

    Neskutočný článok,už aby tu bol ďalší.Velká vďaka,si kabrňák.

  • Michal N
    12. ledna 2022 19:25

    Ešte šťastie, že robím z domu. V práci by asi nemali pochopenie k môjmu vyše dvojhodinovému čítaniu článku, bez prestávky. Nie len, že som si to pozorne všetko čítal, ale každú vec, ktorá mi nebola nejak jasná som si hneď musel nájsť a zistiť o čo sa presne jedná...uf tieto články sú pre mňa ako tie seriály, kedy nevieš prestať pozerať...Super robota!

  • DCC
    12. ledna 2022 16:19

    Paráda. Občas mi chybí návaznost a plynulý přechod mezi "tématy" ale i tak si to po zorientování užívám.

    "Momentum" je věc, která se nedá popsat čísly. Sám ho chápu jako krátkodobý nárust individuálního či týmového sebevědomí. Ve statistice nemá místo, ale pokud by chtěl někdo automat na předpověď výsledku/vývoje zápasu, nemohl by takovou veličinu dvojitého ostří pominout.

    Tak si to svoje momentum užij a ať ti vydrží, co nejdéle. My si to užijeme s tebou. ;) Skvělá práce.
    (Upraveno: před 4 měsíci)

  • Cleveland Browns CZ/SK [dave]
    12. ledna 2022 13:16

    Skvělý a velice zajímavý článek, stejně jako ten první! Jen houšť a větší kapky :-)

  • Matyx24
    11. ledna 2022 16:54

    Super, doufám, že budeš pokračovat!!

  • Maskul
    11. ledna 2022 12:28

    Prokrastinace v práci dostala novou náplň a mně moc "chutná"
    Díky za super články!

  • walther
    11. ledna 2022 11:29

    Pekny clanok, dobre napisane. VDAKA! uz teraz sa tesim na dalsi.

  • Spyna
    11. ledna 2022 11:20

    Velký dík za další super článek

  • votier
    11. ledna 2022 02:05

    Parádní článek. Moc hezky napsaný. Naroubovaný na jeden z nejlepších filmů. Díky

  • Stfi
    10. ledna 2022 22:03

    Skvelý clanok

  • Hooper
    10. ledna 2022 21:34

    A když už tu Kebabking zmiňuje West Coast offense, tak bych určitě i přidal "Air Corryell" a Dana Foutse, rozvoj tohoto typu útoku byl umožněn právě úpravou pravidel z roku 1978.

  • Hooper
    10. ledna 2022 21:29

    Je fajn, že je tu další člověk, komu jména z aspoň nedávné historie něco říkají. Docela se to i dobře čte...

  • tomas21192
    10. ledna 2022 21:15

    tak pre zaujimavost...ako dlho ti trva poskladat takyto clanok? super clanok..len tak dalej

  • Jakub Machata
    10. ledna 2022 21:49

    Díky. U tohohle bylo docela dost rešerší, takže tak 20 hodin jsem na tom strávil. První díl byl nesrovnatelně rychlejší :)

  • tomas21192
    10. ledna 2022 22:17

    @Kebabking tunajšia komunita ti je vďačná👍👍

  • Dan
    10. ledna 2022 20:33

    paradny clanok len tak dalej :)

  • mfr
    10. ledna 2022 20:31

    bomba čtení, na jeden zátah… za takové články veliký dík!