AKTUÁLNĚ
Novinky Jakub Machata 28.01. 12:30

Království Spreadsheetů 4: Filozofie čtvrtého downu

Nejslavnější čtvrtý down se odehrál v Super Bowlu LII mezi Philadelphií Eagles a New England Patriots. Než měl trenér Doug Pederson na sideline památný rozhovor s Nickem Folesem, během kterého padlo rozhodnutí zahrát Philly Special, mluvil Pederson s Ryanem Paganettim. Absolvent univerzity Dartmouth byl zodpovědný za to, že jeho kouč bude mít před čtvrtým downem vždy jasno, co o rozhodnutí říká matematika. Paganetti vzniklou situaci očekával a tak se Pedersonovi ozval do sluchátek ještě před odehráním třetího downu: „Jestli to neproměníme teď, máme zelenou na čtvrtý down.“

Rozhodování, jestli hrát čtvrtý down, nebo poslat na hřiště punting tým, má samozřejmě hodně rozměrů. Dá se ale pro potřeby diskuze zjednodušit na vyvážení matematiky a instinktu. Co pro trenéry znamená momentální instinkt bude ovlivněno mnoha faktory sahající daleko za rámec gameplanu pro daný zápas: od jejich osobnosti, přes náladu v konkrétní den, až po tak zakořeněné věci jako vzpomínky na žákovský football. Je těžké jít proti své přirozenosti jen proto, že to po vás chce pár mladíčků, kteří v životě neměli nasazené ramenní chrániče a po týmovém areálu se poflakují v příliš volných oblecích. Co nám naopak říká jejich výzkum je na první pohled zřejmé: držení míče je příliš vzácná komodita a zdánlivě každý krátký čtvrtý down je tak ‚go-for-it‘ situace. Jenže matematika má zase svoje vlastní problémy, třeba to, že syrová čísla nechápou politiku hry a že jistý odpor k inovaci dává z hlediska evoluce naprostý smysl. Matematika nezohledňuje taktickou přípravu před zápasem nebo dopady na dlouhodobou týmovou morálku.

Nemalou roli totiž hraje to, jak na pozápasové tiskovce médiím a poté případně v kanceláři majiteli ospravedlnit svá rozhodnutí, pokud nevyjdou podle očekávání. Jistota zaměstnání je ve sportu celkem obvyklým nepřítelem pokroku. Říká se tomu averze ke ztrátě, což je jeden z mnoha objevů, které jsou připisovány Amosovi Tverskymu a Danielu Kahnemanovi, vítězi Nobelovky za ekonomii z roku 2002. Tento fenomén se projeví například tak, že prohra tisíc dolarů naši náladu srazí víc, než naopak výhra tisíci dolarů naši náladu pozvedne. Jak říkával nyní už zesnulý baseballový trenér Sparky Anderson: „Prohrávání bolí dvakrát víc, než vyhrávání těší.“

Tento fenomén může nastat kupříkladu i na Wall Street, kde by maximalizace zisku měla být alfou a omegou. I tam ale dochází k situacím, kdy nějaká malá obskurní firma sice může být lepší sázkou, ale pro makléře potenciálně likvidační. Pokud někdo prodělá na nákupu akcií Applu nebo Amazonu, spíš se to přičte smůle; pokud přijde o peníze při sázce na malou firmičku, může přijít o klienta. Když se vezme v potaz lidská psychologie, trenéři NFL se tedy celkem přirozeně více zaměřují na minimalizaci rizika vyhazovu před maximalizací šancí na vítězství Super Bowlu. Pokud kouč selže stejným způsobem, jako mnoho před ním, možná dostane ještě další šanci. Pokud ale selže děláním přehnaně originálních rozhodnutí – třeba hraním QB draw 14 sekund před koncem bez timeoutů –, bude si možná muset brzy hledat novou práci. NFL, tvrdá liga plná alfa samců na vrcholku sportovního světa, je ve svém rozhodování úplně stejná, jako… no… my ostatní. 

„Brzy se zase uvidíme.“

Chargers po překvapivé výhře na Arrowhead ve třetím týdnu neusnuli na vavřínech. Právě naopak; hned během následující Monday Night Football přejeli dalšího divizního rivala, tentokrát Raiders, jednoznačným poměrem 28-14. Šlo o první domácí výhru doposud krátké kariéry hlavního kouče, Brandona Staleyho. Když jeho quarterback 31 vteřin před koncem zaklekl a ukončil tak zápas, Staley se okamžitě pustil do pozápasového rituálu starého jako football samotný. Na středu hřiště se setkal se svým protějškem, Jonem Grudenem, aby si tam odbyli formální potřesení rukou a výměnu několika rychlých komplimentů. „Dobrý zápas, brzy se zase uvidíme,“ rozloučil se Staley přátelsky. Odveta byla naplánována na poslední týden základní části a dalo se očekávat, že v té době budou sázky daleko vyšší než dnes. Oba týmy si mysleli na playoff a v tuto chvíli se spolu s Denverem dělili o vedení v divizi.

Staley se svým týmem opustil tunelem hřiště a prošel spletitým interiérem překrásného SoFi Stadium až do kabiny domácího týmu. Byl přesvědčený, že co se týče Grudena, tohle byl jen první z dlouhé řady jejich soubojů a byl rád, že jeho tým do ní vykročil pravou nohou. Netušil, že za necelé tři týdny začnou z vyšetřování emailů footballového týmu Washingtonu unikat staré depeše, které z Grudena v rekordním čase udělají vyvrhela. Popravdě, kdyby si Staley opravdu musel tipnout, komu z nich dvou bude v trenérské židli na konci sezony větší horko, asi by vybral spíše sebe. Gruden býval považovaný za trenérskou superstar, když v roce 2003 vyhrál Super Bowl s Tampou Bay Buccaneers hned v prvním roce u týmu. Aby toho nebylo málo, ve finále porazili Oakland Raiders, tým, který Gruden koučoval poslední čtyři roky.

Na tento úspěch už Gruden nenavázal. Během dalších šesti let nedovedl Buccaneers k jediné výhře v playoff a šel raději dělat komentátora pro ESPN, což jen upevnilo jeho status celebrity. Když mu začalo trénování chybět, vrátil se znovu k Raiders, s kterými byl aktuálně svázán bezprecedentní desetiletou smlouvou. Naopak Staley byl na začátku kariéry a ještě před čtyřicítkou, trenérskou optikou tedy velmi mladý muž. Jeho filozofie šla proti kolektivnímu myšlení a tradicím Grudenovy generace, ale pro realizaci své vize měl dokonalého quarterbacka. Justin Herbert patřil k nejtalentovanějším hráčům v lize a představoval zbraň, díky které mohl Staley naplno aplikovat agresivitu, ke které nabádají moderní analytiky. Proti Raiders šel vůbec poprvé na čtvrtý down víc než jednou a jeho tým proměnil dva ze tří. To bylo jedno z témat pozápasového proslovu, který vysázel bez přípravy; proslovy po výhrách nebo poctivě odmakaných trénincích byly vždycky jednoduché. Vyzdvihnul energii a týmovost. Vypíchl agresivitu a chytrost. Zdůraznil vynikající konverze čtvrtý downů a slíbil, že toto je směr, kterým budou pokračovat. Proč? Protože hráčům nade vše věří.

C:\Instinkt.XLS

Jestli snad měl někdo v baseballových kruzích někdy pocit, že stačí prostě mít pravdu a tím je veškerá práce hotová, začátek tisíciletí v Major League Baseball pro něj mohl být nepříjemným probuzením do reality. Manažery, kteří svoje taktická rozhodnutí obhajovali studiemi Billa Jamese nebo jiného statistika, čekalo mediální peklo. Současná mladá generace footballových trenérů to sledovala a dělala si poznámky. Právě proto se v poslední době tak rádi uchylují k formulacím jako: „Tohle není o analytikách. Je to o důvěře v moje hráče.“ Vyzdvihují tak odvahu a instinktivní rozhodování, které tolik zdobí starší generaci koučů. Například John Harbaugh během zápasu proti Chiefs v druhém týdnu dělal vše pro to, aby to vypadalo, že jeho rozhodnutí závisí čistě na jeho důvěře ve schopnosti Lamara Jacksona. Několikrát se svého quarterbacka zeptal natolik důrazně, že mu můžeme i odezírat ze rtů. „Chceš to hrát? Lamare, chceš to hrát?“ křičel na svého quarterbacka. Během pozápasového rozhovoru ale přiznal, že rozhodnutí už dávno padlo. 

Situace v Baltimoru není o moc jiná, než byla ve Philadelphii během vlády Pedersona. „Máme všechna dostupná čísla. Mně jdou do sluchátek přímo během zápasu,“ řekl Harbaugh v rozhovoru před pár lety. Trenéři NFL objevili způsob, jak evidentně analytická rozhodnutí obhájit jako věc instinktu. Jde o vzácnou situaci, kdy se vlk nažere a koza zůstane celá. Trenéři stále můžou hrát roli tvrďáckého kouče a motivovat předzápasovými plamennými proslovy ve stylu generála George S. Pattona. Můžou nadále hráčům pozvedávat ego tím, že rozhodnutí zdánlivě svěří jim – zatím jim ale do sluchátek radí absolvent ekonomiky z Princetonu. Koučové pochopili, co reklamní agentury věděly už dávno: lidé jsou zvláštní a obal prodává. Vědci například mají výsledky experimentů potvrzujících správnost evoluční teorie a když je bez jakéhokoliv nálepkování přednesou lidem, kteří věří v Boha, ti obvykle odpoví, „Wow, skvělý!“ Ale ve chvíli, kdy padne slovo ‚evoluce‘, debata je u konce.

Kdyby Harbaugh, Staley nebo Kliff Kingsbury na tiskovkách obhajovali svoje rozhodnutí jen poukázáním na vytištěnou tabulku, každý týden by riskovali, že dostanou pořádně za uši – od komentátorů, novinářů, fanoušků. Chceme, aby naši trenéři měli nějaké mystické síly, zapálení a cit pro hru a nechceme, aby se rozhodovali na základě chladných matematických rovnic nebo výpočtů pravděpodobností. To si nechte pro baseball, děkujeme mockrát. A tak trenéři našli způsob, jak maskovat matematická rozhodnutí starým dobrým instinktem.

Zřejmě jediný trenér odmítající mluvit o čemkoliv jiném, než o matematice, je Kevin Kelley, také známý pod indiánsky znějící přezdívkou ‚ten, který nikdy nepuntuje‘. Je to pravda; zatímco týmy NFL puntují asi pětkrát za zápas, Kelley to dělá průměrně jednou za sezonu. Je extrémním příkladem toho, co Don Shula – hall-of-fame kouč, který dovedl Dolphins k jediné perfect season v historii NFL – považoval za největší budoucí inovaci amerického fotbalu: výrazně méně puntování.

Kelley má svoji dlouhodobou strategii založenou čistě na statistice a neochvějně si za tím stojí. Americký fotbal hrával celé své dětství až do maturity na střední škole v Hot Springs v Arkansasu. Sportovně na tyhle léta ale nevzpomíná moc rád, protože pravidelně několikrát za zápas frustrovaně odcházel ze hřiště, když jeho konzervativní trenér znovu a znovu hlásil stejnou sekvenci akcí: běhy na prvním a druhém downu, přihrávku na třetím a punt na čtvrtém. Kelleymu to nedávalo smysl: „Připadalo mi to, jako by nějaká autorita prohlásila čtvrtý down za automatický punt a všichni ostatní to slepě následovali. Jako kdybychom hráli nějaký zvláštní gentlemanský sport, kde jedna strana nabídne, ‚Hele, můžete mít jeden down navíc, jestli chcete,‘ a protivník to odmítne, ‚Ale ne, díky, mně bohatě stačí tři.‘“ Při dalším studiu na univerzitě Henderson State navštívil Kelley několik ekonomických přednášek. Přestože ho nabídka s poptávkou nijak neupoutaly, hodlal v budoucnu využít základní statistiku a principy ekonomiky v americkém fotbale. Svou šanci dostal brzy.

Šílený vědec z Pulaski Academy

Pulaski Academy Bruins přivítali na svém hřišti tým Central Arkansas Christian během příjemného slunečného odpoledne 10. září 2009. Téměř dvousettisícové město Little Rock, kde oba týmy sídlí, poskytuje na přelomu léta a podzimu ideální podmínky pro venkovní aktivity. I když ještě před výkopem začalo za kopci na západě města zapadat slunce, teploty se pohybovaly kolem příjemné dvacítky. Díky bezvětří by footballové podmínky mohly být lepší snad jedině na krytém stadionu. Ze zvukového systému plechově duněl soundtrack k Rockymu IV, následovaný předvídatelnou směskou dalších motivačních songů. Asi tisícovka diváků se pomalu trousila od stánků s pivem a dalším občerstvením na svoje místa na tribuně, na jejímž spodku visely reklamní transparenty podniků Nebeská šunka, Tzatzikiho řecká restaurace a dalších místních prodejen, kaváren a hospod. Až do nynějška to v mnoha ohledech kopírovalo všechna ostatní čtvrteční středoškolská utkání hraná po celém státě. Pak ale začal zápas – a v tom už nebylo běžné zhola nic.

Na prvním drivu neměli Bruins problém posouvat balon a rychle se dostali do redzone. Tam už se okna pro jejich passový útok výrazně ztenčila a přetavení nadějné pozice v touchdown se nekonalo. Čtrnáct yardů od soupeřovy endzone je čekal čtvrtý down a pět. Běžná strategie by v téhle situaci velela proměnit jednoduchý field goal a být rád za vedení 3-0. Ale útok zůstal bez jakéhokoliv zaváhání na hřišti. Quarterback, Wil Nicks, si postavil hráče – včetně všech svých pěti receiverů – do formace a rozehrál míč. Okamžitě začal ustupovat doleva a hledal, který modrý dres bude mít dost separace, aby na něj zkompletoval přihrávku. U levé sideline se uvolnil Garrett Lamb. Hod. Catch. Šest yardů a první down. Novou sadu downů Bruins ale v body také neproměnili: díky písknutému intentional grounding a špatnému snapu je čekal 4th & goal z 23yardové linie. Na planetě není moc lidí, kteří by to považovali za optimální; ještě více by si jich pomyslelo, „už to nepřehánějte a kopejte ten field goal!“; a naprostá většina by to křičela nahlas. Jenže útok Bruins znovu bez zaváhání zůstal na hřišti. Nicks byl na dlouhém čtvrtém downu vytlačen z kapsy a při útěku do pravé strany ve snaze neinkasovat sack vyslal naslepo svou devátou přihrávku drivu. Ve vzduchu plachtila docela dlouho a soupeř ji nezachytil jedině proto, že nemířila doslova na nikoho. Míč orazítkoval trávník poblíž levého pylonu a na balon šel soupeř.

Když skončila první čtvrtina, Bruins odmítli puntovat nebo kopat field goal na všech čtyřech čtvrtých downech, bez ohledu na pozici na hřišti. To ale vlastně nebylo nijak překvapivé, protože mezi 45 hráči v sestavě neměli jediného puntera nebo kickera. A to nebylo jediné, v čem se vymykali zdravému rozumu. Tým často hrál dvoubodové konverze místo extra pointů. Když soupeř puntoval, Pulaski ani neměli nachystaného hráče na zachytávání, natož aby se pokoušeli o return – místo toho prostě nechali míč dopadnout na zem a nechali svůj útok kouzlit s dlouhým hřištěm. Naopak když Bruins kopali po skórování, často hráli velmi kreativní onside kicky, při nichž hráči běhali do všech směrů, jako by v plné rychlosti prováděli tanec, k němuž znají choreografii jen oni.

Co se týče play-callingu, na většině akcí Bruins házeli. Tedy s výjimkou dlouhých třetích downů, kde naopak často běhali z různých draw plays, protože přihrávat v takové situaci by bylo příliš konvenční. Někdy se v útoku postavili s osmi hráči na jedné straně hřiště. Z doširoka roztažených formací využívali všechny možné varianty shuffle passů, wildcat varianty se snapem přímo na running backa, end-aroundy, reversy, lateraly a double passy. Pulaski často připomínali spíše rugbyový než footballový tým. Hráči to milovali. Jaký teenager by nechtěl hrát v systému, kde je hlavním cílem útoku zmatení soupeře šílenými trikovými akcemi, nebojácné rozhodování a kreativní hra vzduchem? Pulaski běžně získávali 500 ofenzivních yardů za zápas a vyhrávali s obrovským náskokem: v pěti letech od roku 2015 byl průměrný výsledek jejich zápasů 52-23 pro Bruins. Za tím vším stál Kevin Kelley. Pulaski Academy byla jeho soukromá laboratoř, kde mohl testovat svoje hypotézy. Fanoušci mu přezdívali ‚šílený vědec‘, ale s jeho výsledky se zkrátka nedalo přít. Za osmnáct let s týmem vyhrál devět státních mistrovství a nasbíral record 216-29-1. 

Jeden večer, dva měsíce po tomto utkání, seděl Kelley doma u televize a sledoval Sunday Night Football. Do konce zápasu zbývalo něco málo přes dvě minuty a tým v útoku právě nezvládl konverzi krátkého třetího downu. Na vlastních osmadvaceti yardech s šestibodovým vedením jasná situace, ve které puntovat. Jenže tým v útoku byli Patriots koučovaní Billem Belichickem – a ten s Kelleym podobné situace probíral tolikrát, až se z nich stali dobří přátelé. A Belichick vypadal pevně rozhodnutý, že jeho tým bude ten riskantní čtvrtý down hrát! Jindy zcela racionální Kelley už nevydržel sedět. Popocházel po pokoji s očima přilepenýma na obrazovku, na které během timeoutu zrovna probíhala porada mezi quarterbackem Tomem Bradym a dvojicí trenérů.

Kelley si nevěděl s náhlou nervozitou rady a pokusil se rozptýlit představou, jak by jeho ofenziva vypadala, kdyby měl v sestavě hráče s Bradyho talentem. Byla by tradičnější, založená na větší kontrole míče? Nebo by zůstal věrný své teorii o hře bez special teamů a děsil všechny jižně od Missouri tím, že by soupeře pravidelně posílal domů se stobodovým výpraskem? Tohle byla samozřejmě jen akademická otázka. Hráčů jako Brady bylo úplné minimum a zrovna on byl nejlepším příkladem nedokonalosti scoutingu. Nestává se to často, ale potenciální klenot může projít středoškolskými i univerzitními lety relativně bez povšimnutí. Jakmile se ale Brady prosadil mezi profesionály, každou neděli všem připomínal, jak moc se v něm mýlili a jak drahý byl jejich omyl. Předloni byl nejužitečnějším hráčem ligy. Před loňskou sezonou byl se svým týmem favoritem na Super Bowl, ale odehrál jen patnáct snapů. Bernard Pollard, obránce Chiefs, mu na pouhém druhém drivu sezony přežehlil nataženou levou nohu přesně ve chvíli, kdy Brady vyslal míč na Randyho Mosse pro 26 yardů. Jak se ukázalo za pár chvil, tenhle hod měl být jeho nejdelším za celou sezonu, protože hvězdný quarterback si při srážce přetrhl křížový vaz v koleni. Tohle zranění už ukončilo nejednu kariéru, bez ohledu na míru talentu, ale Brady byl zpátky, minimálně na nejlepší cestě k zisku ocenění za comeback roku.

Každopádně, Kelley pořád nervózně přešlapoval po koberci u sebe v obyváku a s napnutím očekával, jestli Patriots opravdu budou hrát, nebo jen manévrují ve snaze vylákat soupeře do offsidu. Měl na dosah vzácnou příležitost vidět svůj rukopis na nejvyšší úrovni, ke všemu během zápasu, na který se díval celý národ. Potom dal Brady konečně signál a míč se skutečně rozehrál. Patriots tím spustili několikatýdenní řetězec vášnivých a emotivních debat o čtvrtých downech, které v menší intenzitě vedeme dodnes.

Nejhorší rozhodnutí Bellichickovy kariéry

Sunday Night Football desátého týdne sezony 2009 byl jevištěm pro jedenácté vystoupení mezi největšími rivaly, jaké liga pamatovala. Doposud v ní měl navrch Tom Brady a Patriots, kteří z předchozích deseti střetnutí porazili Peytona Manninga a Colts sedmkrát. Zápas byl ofenzivní klasikou s celkem 884 útočnými yardy. Patriots měli většinu zápasu výrazně navrch a od začátku druhé čtvrtiny drželi náskok víc než jednoho držení míče, které až dvě a půl minuty před koncem ztenčil na šest bodů touchdowným během running back Colts, Joseph Addai. To nicméně mělo být vše. Patriots stále drželi vedení, šli do útoku a čas na zápasových hodinách se pomalu blížil k nule.

Za stavu 34-28 a těsně před finálovým two-minute warningem čekal Patriots klíčový 3rd & 2. Colts už byli nuceni vybrat si dva timeouty kvůli zastavení času a tyhle dva yardy je dělily od stvrzení první letošní prohry. Na krátkém třetím downu hráli Colts blitz s šesti passrushery, takže receiveři Patriots mohli těžit ze soubojů jeden na jednoho, což doposud fungovalo na jedničku. Brady zatím čelil blitzu pětkrát a ve všech pěti případech svou přihrávku zkompletoval. Tentokrát se ale dostal pod tlak příliš rychle a zkusmo shodil na svůj první read. Balon ale spolehlivé ruce nejprotěžovanějšího receivera týmu, Wese Welkera, nenašly. Cornerback Jerraud Powers měl svého hráče pokrytého tak těsně, že míč dokonce málem zachytil pro potenciální pick-six. Patriots čekal čtvrtý down a hráči obou týmů vyklusávali ke svým střídačkám. Jenže Brady se najednou otočil a vyrazil zpátky na hřiště. Patriots šli hrát čtvrtý down – na vlastní 28yardové linii. Nejlepší kouč historie NFL se chystal jít do kolosálního rizika.

Running back Kevin Faulk se nejdříve postavil do backfieldu, načež ho Brady, stojící v shotgunu, nasměroval do pravého slotu vedle Randyho Mosse. Na to rychle reagoval strong safety Colts, Melvin Bullitt, a postavil se naproti Faulkovi do press coverage. Podobně natěsno stáli proti svým receiverům i jeho spoluhráči. Zatímco zbytek národa ani komentátor Al Michaels napnutím ani nedýchali, obránci byli připraveni na nejkratší možnou přihrávku. Pak se rozehrálo. Dvaadvacet hráčů naráz zarylo špičkami bot do trávníku a dalo se do pohybu, z toho pět v modrých dresech se snažilo dostat na Bradyho tak jako na minulé akci – znovu blitz.

Moss odtlačil svého cornerbacka, aby udělal prostor pro Faulka, který mu za zády běžel rychlou out-route; jen co získal potřebnou hloubku pro první down, rychle se stočil k pravé sideline. Akce byla dost podobná té ze třetího downu, ale Brady tentokrát po rychlém 3-step dropu ani nečetl situaci, ani nereagoval na tlak. Playcall byl celou dobu designovaný pro Faulka a šlo o akci s natrénovaným načasováním, takže Brady spustil házecí pohyb – navždy uložený do svalové paměti a zautomatizovaný více než pětadvaceti lety poctivého tréninku – ještě když byl jeho spoluhráč zády k němu. Míč přesně našel svůj cíl a Faulk ho chytil. Na první pohled to vypadalo, že risk se vyplatil. Hráči Patriots už na hřišti slavili první down a celkové vítězství nad svým rivalem. Jenže při bližším přezkoumání bylo vidět, že Faulk nezachytil míč okamžitě. Jen pár krátkých chvil mu tancoval v rukou, ale bylo to dost na to, aby to zpomalilo jeho pohyb a aby ho Bullitt napálil a poslal na zem těsně před hranicí prvního downu. Colts šli do útoku, Manning bez problémů přešel krátké hřiště a 16 vteřin před koncem našel Reggieho Wayna pro vítězný touchdown.

Genialitu Belichicka obecně nikdo rozporovat nehodlal, ale ani on nebyl imunní vůči síle kolektivního myšlení – a kolektivní myšlení mu dávalo tenhle playcall pořádně sežrat. Reakce po utkání byly nemilosrdné. Sundat rukavičky se nerozpakovali ani bývalí hráči Patriots, lidé s benefitem důvěrné znalosti systému, ze kterého rozhodnutí přišlo. „Nejhorší rozhodnutí, jaké kdy Bill udělal,“ prohlásil Rodney Harrison, bývalý safety, který pod Belichickem vyhrál dva Super Bowly.

Mariňák vyzbrojený klávesnicí

Ve chvíli, kdy se na Lucas Oil Stadium v Indianapolisu lámal chleba, Brian Burke se zrovna věnoval jiné akci, která se odehrála v jednom z odpoledních zápasů. Do konce utkání mezi Jaguars a Jets zbývaly necelé dvě minuty. Jaguars prohrávali 21-22, ale byli na míči a jen pár yardů od endzone. Running back, Maurice Jones-Drew, měl před sebou dokořán volnou cestu pro snadný touchdown, ale raději úmyslně zaklekl na jednom yardu soupeře. To umožnilo Jaguars nechat uplynout všechen zbývající čas a kopnout snadný field goal, kterým vyhráli zápas. „Nebýt toho Belichickova rozhodnutí, tohle by byla analytická akce století,“ napůl žertoval Burke.

Brian Burke je bývalý mariňák a pilot stíhaček. Daleko bezpečnějšímu koníčku, než je létání s F/A-18 Hornet, se začal věnovat roce 2007, kdy založil webovou stránku Advanced Football Analytics. Na té publikoval formou blogu svoje nálezy, teorie a analýzy. Burke se snažil použít statistiky efektivity jednotlivých týmů k předvídání výsledků, což s větším či menším úspěchem zkoušelo mnoho nadšenců do statistiky. Burke měl oproti ostatním ale jednu výhodu – svoje odhady mohl vyhodnocovat lépe než kdokoliv jiný. Právě na jeho webu byl zveřejněn vůbec první model schopný během zápasů živě odhadovat pravděpodnosti výhry obou týmů.

Poslední aktivita na webu proběhla téměř před osmi lety. Burke od té doby ušel kus cesty: byl pravidelným autorem analyticky laděných článků pro New York Times a The Washington Post a od roku 2015 pracuje pro ESPN. Zatímco Belichick novinářům poskytl jen běžné vyjádření o tom, že tohle rozhodnutí jeho týmu dávalo větší šanci zvítězit, Burke mohl zájemcům vysvětlit matematický proces stojící za diskutabilním rozhodnutím. A zájemců bylo hodně.

„Když Patriots hráli ten čtvrtý down, jako kdyby nastal výbuch. Tohle bylo mých patnáct minut slávy.“ Burke měl najednou plné ruce práce, aby všem dotazujícím v rychlosti odprezentoval to, čemu se věnoval poslední dva roky. „Telefon mi pořád vyzváněl. Jako jeden z prvních mi volal Peter King. Ve studiu před Monday Night Football citovali moji práci. ESPN o tom udělalo televizní reportáž ve stylu krátkého dokumentu. NFL Countdown si mě v neděli před zápasem pozvali do studia. The Wall Street i Yahoo zveřejnili obrovité články o pokročilých metrikách. Musel jsem si vzít pár dní volno v práci, abych na všechny ty žádosti stíhal odpovídat.“

Jakákoliv debata opřená o modely Expected Points nebo Win Probability Added nevyhnutelně zněla příliš šprtsky, než aby se o ni sportovní média zajímala. Teď se ale právě modely – a statistici, kteří je vytvořili – dostaly na dlouhé týdny do popředí a hlavního proudu zpráv. „Kdyby Patriots ten čtvrtý down proměnili, nikdo by tu akci moc neřešil. Řeklo by se, že lepší tým vyhrál a jelo by dál,“ míní Burke. Tím, že se Patriots riziko tak nevyplatilo, paradoxně právě tím spustili diskuzi o výhodách a nevýhodách ponechání puntera na střídačce.

„Chápeš to, Harvarde?“

Jedním ze zastánců analytik je majitel Patriots, Robert Kraft. Na tom samosebou není nic zvláštního, protože většina majitelů klubů jsou úspěšní byznysmeni, kteří z první ruky poznali, jak jim statistika může pomoct k efektivnímu rozhodování. Fakt, že prosadit cokoliv připomínající vědecký přístup do profesionálního sportu nebude žádný med, si Robert a jeho syn Jonathan naplno uvědomili v podstatě hned po odkoupení týmu. Kraftovi odkoupili Patriots v lednu 1994, v roce, kdy liga zavedla platový strop. Navíc to byla doba, kdy byl trh s hráči a princip volných agentů pořád celkem novým konceptem. Management, schopný správně nacenit jednotlivé pozice, by se při skládání sestavy jistě dostal do výhody před konkurencí.

Původně přátelský rozhovor o obecné strategii smluv se rychle zvrhl v emotivní debatu a stočil se ke konkrétnímu jménu. Legendární trenér Bill Parcells trval na tom, aby tým o čtyři roky za celkem deset milionů prodloužil smlouvu s ofenzivním tacklem, Brucem Armstrongem. „Moment, Bille,“ skočil Jonathan Parcellsovi do řeči, „kam bys Armstronga zařadil oproti ostatním levým tacklům ligy?“ Parcells místo odpovědi jen bezvýrazně civěl. „Je mezi nejlepšími pěti?“ pokračoval Jonathan. „Deseti? Patnácti? Víš, jaký je průměrný plat levých tacklů?“ Parcells stále beze slova zíral, ale jeho tváře začaly brunátnět a obličej nabírat zlostné rysy. První práci coby kouč dělal v roce 1964 na Hastings; doslova tak trénoval stejně dlouho, jako byl Jonathan na světě. Vážně ho tady to ucho bude podrobovat křížovému výslechu?

„Musíme už brát v potaz platový strop a ten letos bude 34 milionů,“ řekl Jonathan. „Kolik procent z našich peněz by mělo jít na ofenzivní line? A kolik z toho by mělo jít levému tacklovi?“ Parcells už toho měl dost. „Tak hele, Harvarde,“ zahřměl a ukončil tak dotěrné dotazování, „netuším o čem to sakra mluvíš, ale nejdřív musíš pochopit, jak se to dělá v NFL. Hráče zastupují agenti, takže tomu zavoláš a řekneš mu číslo – a to bude až moc nízký a oba to moc dobře víte. Ten agent ti odpoví jiným číslem – a to bude zase moc vysoký a i to oba moc dobře víte. Pak se sejdete uprostřed. Tak se to dělá v NFL. Chápeš to, Harvarde?“

Jonathan chodil na Harvard Business School, ne na Harvard – ale Parcells se nikdy nenamáhal zjistit, jestli je v tom rozdíl. Zatímco vztahy na pozadí trpěly, jeho rukopis na hřišti byl nezpochybnitelný. Parcells přebral tým, který ve třech sezonách před jeho příchodem vyhrál dohromady jen devět zápasů a ze dna ligy je během pár let dotáhl až do finále Super Bowlu, kde podlehli Packers 21-35. Vztah mezi majitelem a trenérem se ale postupně rozklížil natolik, že ani to nestačilo. Parcells hned po Super Bowlu odešel k diviznímu rivalovi Jets.

Analytické rozhodování bez analytik

Bill Belichick s Parcellsem trénoval dohromady třináct let v New Yorku, jak s Giants (1979, 1981, 1983-1990), tak s Jets (1997-1999). Do médií Belichick sice nejednou řekl, že ho ty aktuálně hrozně trendy metriky pranic nezajímají, ale jeho tiskové konference jsou notorické pro buď neúplné informace nebo rovnou dezinformace. Je zkrátka těžké se opřít o cokoliv, co Belichick řekne do mikrofonu, pokud se tedy zrovna nadšeně nerozpovídá o tom, jaký punter mívá při odkopu jakou trajektorii. Faktem je, že šel naproti agresivním čtvrtým downům, když na to zbytek ligy neměl odvahu. To mohlo být ale jenom tím, že v Bradym měl tak vzácně efektivní zbraň, že ji prostě nechtěl nechávat na střídačce. Poslední dva roky, s Camem Newtonem nebo Macem Jonesem na quarterbacku, není Belichick myšlence going for it zdaleka tolik nakloněn, zatímco téměř všechny ostatní týmy hrají agresivněji než kdy dřív.

Kdybych slovíčkařil, řekl bych, že analytiky nemusí být definovány jen excelovskými tabulkami nebo Rkovými grafy. Ernie Adams, dlouholetý trenér a později administrativní pracovník, který u Patriots působil od roku 2000, je v podstatě OG analytik. Analytická komunita se na Adamse zaměřovala často, když si tak trošku chtěla ‚přivlastnit‘ úspěchy Patriots poukazováním na nadčasové Belichickovy manévry: čtvrté downy, častý trade down na draftu, přepínání base obrany podle situace na trhu s hráči nebo Super Bowlový gameplan s cílem dovolit přes 100 yardů po zemi. Mnohem pravděpodobnější ale je, že Belichick je zkrátka schopen najít efektivní řešení díky výjimečnému instinktu; tak silnému, že dělá analyticky robustní rozhodnutí, zatímco se analytikům směje do tváře. Když jsem psal, že mladí trenéři, opírající se o matematiku, se rádi bijí v prsa a ohání se instinktem, vlastně se jim není co divit – jen se snaží jít ve stopách toho nejlepšího, co kdy nosil headset.

Pro tradicemi zatěžkanou NFL byl ten Belichickův čtvrtý down pochopitelně neodpustitelný hřích. Televizní debaty nebo novinové články ho dle očekávání rozcupovaly. Právě v tom ale spočíval ten posun: ještě v sobotu nic nenasvědčovalo tomu, že by se v nejbližší době měla odehrát velká, celonárodní debata o čtvrtých downech. Během památné Sunday Night Football to změnili svým riskantním rozhodnutím až Patriots; právě proto, že to byli Patriots.

„Pokud jde proti davu někdo takhle úspěšný, všichni o tom budou přemýšlet, i když to zrovna nezafunguje. Nerad to říkám, ale kdyby to udělali Jets, není to téma na delší debatu než ve výtahu po cestě do kanceláře. Určitě bychom o tom nemluvili ještě po deseti letech. Pokud to udělá guru všech guruů, nedá se to ignorovat,“ okomentoval to Kevin Kelley, šílený vědec, který nikdy nepuntuje.

image

Expected points: jak zjistit hodnotu dvou yardů

První sportovní modely pro vyhodnocení šance na vítězství v kterékoliv fázi utkání měl samozřejmě baseball. Tam to bylo relativně jednoduché ze tří důvodů. Zaprvé, jde o sport založený převážně ze soubojů jeden na jednoho, pálkař proti nadhazovači. Zadruhé, baseball má výhodu hromady dat: aktuálním systémem se hraje přes 2,400 zápasů ročně jen v nejvyšší lize a přes dalších 5,000 na druhé a třetí úrovni. A konečně zatřetí, situací, ve kterých se může zápas nacházet, není mnoho.

Situace je v baseballu definována počtem outů a obsazením met. Díky této informaci se v jakýkoliv okamžik dá zjistit očekávaný počet doběhů (expected runs) ve zbytku směny. Funguje to asi takhle: hra začíná každou směnu ve stejné situaci, bez outů a bez hráčů na metách (expected runs: 0.50). Prvnímu pálkaři se povede odpálit a dostane se na první metu (expected runs: 0.87). Další pálkař odpálí do země a je vyautovaný, ale jeho spoluhráč se posune na druhou metu (expected runs: 0.69). Další pálkař odpálí do vzduchu a je rovněž vyautovaný, ale spoluhráč z druhé mety stihne přeběhnout na třetí (expected runs: 0.38). Další pálkař třikrát promáchne a ukončí tak směnu (expected runs: 0.00). Celkem je v baseballu pouze 24 situací – čtyřiadvacet kombinací počtu outů a různě obsazených met. Bylo tedy relativně snadné podívat se do historie a zjistit, jak často se skórovalo kolik bodů z které situace. To mohlo trenérům pomoci s taktickým rozhodováním, například jestli dává smysl kradení mety nebo zda se vyplatí obětovat jednoho hráče za posun druhého. Tahle úloha byla vyřešena už v roce 1963 Georgem Lindseym.

Pro potřeby přidání trochy kontextu zařadím mezi baseball a football i dvě stolní hry, které můžou a nemusí být považovány za sport: šachy a Go. Podobně jako v baseballu, tyhle hry mají výhodu stabilních pozicí figurek a kamenů, které se pohybují dle pevně daných pravidel. Všechny figurky poslušně čekají na svůj osud uvězněné mezi hranicemi toho políčka, ve kterém se právě nachází. Pěšec tedy nemůže dost dobře odrazit nájezd dotírajícího střelce soupeře, spin-movem se vyhnout jisté smrti a sprintem vyrazit na druhou stranu šachovnice, aby se tam proměnil v dámu – i když, na takové šachy bych se díval hned.

I u šachu tak máme daný rámec situací a pozic, které se dají spočítat. Jen jich je už od druhého tahu podstatně víc než v celém baseballu: Bílý může zahájit hru jakýmkoli z dvaceti možných způsobů a Černý může reagovat jakýmkoli ze svých vlastních dvaceti možných tahů. Hned po prvním tahu obou hráčů se hra může vyvíjet 4,000 způsoby. Po druhém tahu nastává 71,852 možností a po třetím 9,132,484. Možností v celé hře je tolik, že umělé inteligence si ještě na začátku devadesátých let s šachem vůbec nebyly schopné poradit. První – na tu dobu i velmi důmyslné – programy dokázali šachoví přeborníci snadno obelstít tak, že posouvali hru do neobvyklých pozic, ve kterých se počítač nemohl opřít o bohatou databázi dat. Od jisté doby je ale výpočetní výkon tak vysoký, že naopak neexistuje hráč dost schopný, aby počítač porazil – a nikdy ani nebude. První počítačový program, který porazil šachového velmistra, byl v roce 1997 Deep Blue od IBM, když porazil Garryho Kasparova. Od té doby technologie pokročila ještě tolik, že aktuální appky, které si můžeme nainstalovat na mobil a nosit je v kapse, by nám v šachu nehezky nařezaly, kdyby na nich nešla nastavit obtížnost. Ve hře Go je potom ještě více pozic, tolik, že počítačovému vědci Johnu Trompovi trvalo deset let, než je byl schopen spočítat. První umělá inteligence porazila šampiona v Go až v roce 2017, kdy AlphaGo od Googlu porazil Kche Ťie.

Co to všechno znamená pro sport – ten sport, ve kterém se hráčům zapotí nejen mozkovna? V podstatě to, že při kvantifikování čehokoliv kolem amerického fotbalu budeme muset věci zjednodušit a nesnažit se najít dokonalou odpověď. Na dokonalou odpověď je football příliš dynamický. Každých jedenáct hráčů na obou stranách může běžet různou rychlostí do různých směrů z všelijakých formací, které jsou různé pro obranu i útok. Situace v americkém fotbale je definována těmito nejzákladnějšími veličinami: kde na hřišti útok je, jaký je down, kolik yardů zbývá do prvního downu, skóre a čas zbývající do konce. První modely si nevěděly rady ani s těmito pěti proměnnými a tak při snaze o odhad ‚expected points‘ (footballový ekvivalent ‚expected runs‘) ignorovaly skóre a čas zbývající do konce. I přes tohle zjednodušení čekal na průkopníky na téhle frontě nadlidský úkol: při čtyřech downech a devětadevadesáti různých yardlines, odkud útok může rozehrávat, se bralo v potaz asi jedenáct tisíc možných situací. To za předpokladu, že model zajímaly situace s maximálně třiceti yardy k prvnímu downu. (4 downy × 30 yards-to-go × 99 yard lines, mínus nereálné situace jako 3rd & 10 z jednoho yardu soupeře). Nicméně schopnost vyhodnotit důležitost proměněného čtvrtého downu nebo obzvlášť dobře umístěného puntu za to bezpochyby stála.

Génius z huddlu

Virgil Carter byl na sportovce nesmírně bystrý a inteligentní. Studoval na BYU na akademickém stipendiu a získal titul ve statistice. To není vůbec špatné, na chlapíka, který se na škole stal hvězdou univerzitního footballu a překonal 6 národních, 19 konferenčních a 24 školních rekordů. Na své studium pak Carter navázal získáním magisterského titulu na Northwesternu. V roce 1970 tam trávil dlouhé hodiny ve špinavé místnosti se sálovým počítačem a kódoval tisíce a tisíce děrovacích karet s akcemi ze sezony 1969 NFL. Načrtnout 53 proměnných na 8,373 akcích byla makačka a trvalo to dobrých pět nebo šest měsíců. Carterovým cílem bylo lépe pochopit své vlastní zaměstnání – pracoval totiž jako quarterback v ofenzivě Billa Walshe.

Virgila Cartera jsme si představili ve druhém díle jako předmět doličný v případě Bill Walsh vs. ofenziva bez talentu. Fakt, že je na někoho pamatováno jako na exemplární příklad, proč na quarterbackovi nemusí záležet víc než na systému, by mohla někomu připadat urážlivá. Ale Carterovou hlavní předností byla jeho inteligence, jinak by během kariéry v NFL nedokázal během několika offseason vystudovat tak obtížný obor. Stejně měl na sport patrně větší dopad jako matematik. Když v roce 1971 pod Walshem prožíval životní sezonu, jeho jméno se kromě box score statistik objevilo i na vědecké studii. Carter a profesor z Nortwesternu, Robert Machol, zveřejnili práci založenou právě na Carterově datové sadě. Jejím cílem bylo spočítat očekávaný počet bodů v určitých fázích hry. Pokusný králík revolučního Walshova útoku je tedy zároveň praotec metriky Expected Points. Trvalo skoro dvacet let, než byl Carterův nápad zpopularizován aspoň v kruzích sportovní statistiky, když na jeho principech postavili práci autoři The Hidden Game of Football, což byla svým způsobem footballová odpověď na slavný Baseball Prospectus od Billa Jamese. Americký fotbal jako takový ovšem na Carterové práci začal stavět až skoro půl století po jeho studii…

…v tomhle bodě budeme pokračovat zase příště. Pátý díl ponese název ‚Matematika čtvrtého downu‘.

Zdroje:

How NFL Coaches Have Changed the Way They Explain Fourth-Down Conversion Attempts (Conor Orr, 2021)

Scorecasting: The Hidden Influences Behind How Sports Are Played and Games Are Won (Tobias J. Moskowitz, L. Jon Wertheim, 2011)

Go for It: The Story Behind the NFL’s Fourth-Down Conversion (Kevin Clark, 2019)

The Dynasty (Jeff Benedict, 2020)

Sdílejte na sociálních sítích

Jakub Machata

Zobrazit profil

Napsat komentář

Pro přidání komentáře se prosím přihlašte

Komentáře ke článku

  • Spyna
    2. února 2022 19:33

    Dostal jsem se na to až dnes, ale opravdu skvělý článek. Už se těším na pokračování. Díky moc

  • Cleveland Browns CZ/SK [dave]
    2. února 2022 09:13

    Opět skvělý článek, díky za něj!

  • Rošťák
    1. února 2022 19:52

    Za mě opět výborné , vždy mě to dá zabrat :) , ale hrozně mě to baví . Jen tak dál .

  • DCC
    1. února 2022 09:56

    Díky moc za článek/články. Takhle vypadá talent. Těším se na další pokračování.

  • Alvin Wilson
    30. ledna 2022 12:50

    Diky Jakube, lepsi clanky jse tady asi necetl. Erudovane a pritom neuveritelne ctive. Pecka.

  • Jakub Machata
    31. ledna 2022 09:59

    Díky. Vážím si těch pár lidí, kterým to sedne a kteří se tím prokoušou :)

  • Mrucik
    29. ledna 2022 07:40

    Diky, super pocteni

  • Dan
    28. ledna 2022 20:21

    Paradny clanok ako vzdy, velka kvalita a putave citanie aj na temu ktora nie kazdemu ide lahko do hlavy. :) Historicke fakty z toho robia este lepsie citanie. Len mala chybicka. V sachu je moznych na zaciatku 24 moznych otvoreni hry bielym, ale to len tak na okraj :)

  • Jakub Machata
    28. ledna 2022 21:52

    Díky moc za reakci! Přiznám se, že můj rozhled v šachu sahá jen tak daleko, že si každej rok ověřím, jestli je šampion pořád Magnus, ale 8 pěšců má dvě varianty plus 2 koně taky dvě varianty, takže 20, ne? Co mi uniká? :)

  • Dan
    28. ledna 2022 21:54

    @Jakub Machata sorry moja chyba. Po nocnej to nemysli uplne :D
    Ratal som 10 pescov namiesto 8 :D :D

  • Jakub Machata
    28. ledna 2022 22:48

    @Dan v pohodě, hlavně, že se chápeme :))