Začali jsme nabírat i bojové ztráty, Milan Kříž v pondělní větrném a trochu deštivém odpoledni bohužel nabral vodu do bot, což se jeho už tehdy ne úplně stoprocentnímu krku nelíbilo, takže úterní program pro něj vytvořila hotelová postel. Snad ne na dlouho.
Dřívější budíček měli dnešní letci, kteří spěchali do Arlingtonu na Reaganovo letiště. Těm se ale budeme věnovat později. Přízemní část tripu udělala ráno v několika lidech bojovou poradu, protože původní Noriho skvěle sestavený itinerář lehce torpédovaly skupinky, které byly u Kapitolu v rámci volného času už o den dříve a znovu tam nechtěly. Dohodli jsme se nakonec tak, aby se to rozumně vešlo do aut, řekli si časový rozvrh a nakonec přes porodní bolesti všechno klaplo na jedničku. 14 lidí tak vyrazilo ke Kapitolu, dalších 10 si ještě dalo relax na pokojích a jelo až tak, aby v 11:15 bylo u Washingtonského monumentu.
Obě skupiny tentokrát neměly žádné potíže ani s objednáváním aut, ani s hustotou dopravy, takže měly rezervu a nemusely nijak spěchat. Což se nedá říct o některých řídících Uberu a Lyftu, co jezdí jako závodníci a nejspíš tak úplně neřeší, jestli to někde odřou či dokonce pomuchlají plechy. Vozidel v takovém a mnohem horším stavu tam obecně jezdí víc, než je Evropanům úplně milé. Ale zpátky k výletu. Skupinka Kapitolu byla na místě výrazně dříve, než čekala, takže měla čas i na to, aby Lucka Čeřovská otestovala, zda na svém Go Pro umí nastavit při focení samospoušť, a aby mohla dělat i různé odbočky typu k budově Nejvyššího soudu. Jinak od Kapitolu, na kterém už zase, stejně jako na dalších vládních budovách, vlála vlajka znovu úplně nahoře, hrdě a naplno, volným krokem sešla parkem k Monumentu, kde už čekala druhá skupina.
Mimochodem pokud jsme si o den dříve u budovy FBI říkali, jestli těch vlajek není málo, kolem Monumentu je to ještě úplně jiný level. Samotná stavba, po dokončení s výškou 169 m chvilku dokonce nejvyšší budova světa, než v Paříži postavili jednu divnou ocelovou věž, je skutečně dechberoucí. A co teprve ta panoramata shora… K těm jsme se však museli nejprve dostat. Jedna z hlídaček v zelené uniformě organizovala frontu, která se formovala podle rezervovaných časů prohlídky. A celou dobu jsme si u této paní říkali, zda už má obličej namaskovaný do večerního halloweenského kostýmu, nebo se snaží maskovat stopy domácího násilí. A doufali jsme, že platí první varianta, protože byla velmi energická a komunikativní. Když jsme se bezpečnostní kontrolou prokousali dovnitř a jízdou rychlovýtahem se za 70 sekund dostali nahoru na spodní okraj věže, naskytly se nám nádherné výhledy, jelikož husté nízké mraky přes noc zmizely. Tohle jsme si za ten symbolický 1 dolar vstupného opravdu užili.
Prakticky hned pod Monumentem se nachází plošně obrovský, ale velmi důstojný památník obětem 2. světové války. Tohle Američané opravdu umí, to se musí nechat. Přímo tady jsou jednotlivé sloupy s věnci pro každé území, které v době války spadalo pod vlajku s hvězdami a pruhy, takže je oblíbenou činností hledat a fotit se o toho sloupu, odkud návštěvník pochází. Tehdy třeba patřily pod USA i Filipíny, takže i u jejich sloupu se fotili návštěvníci z této ostrovní země, o kterou se vedly hned dvakrát tvrdé boje.
Společně jsme ještě prošli památníky Martina Luthera Kinga, který zaujme decentně pojatou monumentalitou, a památníky obětem a veteránům Korejské a Vietnamské války, v nichž hrají hlavní roli obrovské plochy se jmény všech Američanů padlých v těchto konfliktech. Ale to už se před námi tyčila dominanta západní části parku, který se sem táhne až od Kapitolu – Lincolnův památník. Ten hodně klame tělem, jeho velikost si naplno uvědomíte až na posledních schodech, když k němu stoupáte. Uvnitř pak na vás dýchne atmosféra. Sice mraky lidí, ale je to tak velké, že si to kouzlo dokáže uchovat. Na ploše pod ním jsme se pak dočkali nečekané návštěvy jízdní policie, která má okamžitý respekt, kdekoliv se objeví.
Tady se už washingtonská skupina dělí a zbytek dne proběhne v menších skupinkách. Menší část míří zpátky do centra, větší část, ve které se z úst některých poprvé ozývá věta „Když už tady jsme…“, přejde přilehlý most a pokračuje na Arlingtonský národní hřbitov. Při přechodu řeky si teprve uvědomíte, jak je i na americké poměry menší řeka, kterou Potomac je, pro Středoevropany velká. Zároveň máte téměř nerušený výhled na downtown Arlingtonu na jedné straně a neustále startující letadla z Reaganova letiště na straně druhé, která to mají o to složitější, že prakticky ihned po odlepení od země musí točit hodně doleva, aby nenarušila bezletovou zónu nad Bílým domem a Kapitolem.
Budete se možná divit, ale i vstup na hřbitov znamená bezpečnostní prohlídku. Těch postupujeme každý den několik, takže už to zvládáme rychleji a rychleji. Někteří si za 20 dolarů na osobu zaplatili vyhlídkový vláček s komentářem a zastávkami na nejvýznamnějších místech, ostatní to vzali pěšky, což na první pohled u hřbitova, co tvoří zhruba elipsu o velikosti zhruba 1 km, nevypadá jako nic hrozného, ale je třeba si uvědomit, že Arlingtonský hřbitov leží na dvou pahorcích, takže to je prakticky neustále nahoru a dolů. Takže všichni drželi spolu a každej se pomodlil. Za téměř neustálého opakování hesla dne „Když už tady jsme…“ jsme obešli a objeli ta nejatraktivnější místa hřbitova, tj. památník rodiny Kennedyových, památník jednoho z nejlepších generálů americké historie Roberta E. Lee a jeho rodiny, na jehož pozemcích celý hřbitov leží a byl založen z toho důvodu, aby se po občanské válce na své bývalé pozemky už nemohl vrátit, jelikož si vzhledem k lásce k rodné Virginii vybral stranu Konfederace, hrobku neznámého vojína, před kterou je držena čestná stráž, navštívili jsme i pripominky významných amerických vzdušných tragédií, tj. teroristického útoku na let PanAm 103 dne 21. 12. 1988 (Lockerbie) a výbuchů raketoplánů Challenger při startu v roce 1986 a Columbia při návratu z oběžné dráhy v roce 2003.
Tady většina washingtonské výpravy svoji dnešní prohlídku ukončila a přesunula se zpátky do centra na jídlo. Pětice statečných chodců však ještě chtěla zvládnout jednu zastávku, „když už jsme tady“. Takže opustila hřbitov vedlejším vchodem na jižní straně a kolem památníku vzdušných sil dorazila k majestátní, ale jinak opravdu nevzhledné budově Pentagonu. Zde uctila památku obětí útoků z 11. září, kdy se cílem jednoho z unesených letadel stalo právě i sídlo velitelství americké armády, a pak se i ona vrátila metrem do centra k ostatním. A než zakotvila v podniku s názvem Founding Farmers, pravděpodobně stejně jako ostatní se v sousedství podivovala nad něčím, co mohlo vzniknout nějak takhle: „Já ten pozemek a dům prostě neprodám!“ „Ok, však my si poradíme.“ Zajímavé pak je, že součástí tohoto skvostu je i mexická ambasáda.
Takové zážitky měla výprava washingtonská. A co výprava arizonská? Tam šlo všechno jako na drátkách. Nori, Braňo Šimo, Honza Dvořák a Honza Kajan absolvovali brzký odjezd na Reaganovo letiště, čímž se vyhnuli ranní špičce a měli to bez problémů. Měli tak i dost času na již tradiční fotku všech Noriho amerických výletů, která by se jinak ve 28 lidech dělala poněkud těžko.
Let do Phoenixu odstartoval i přistál včas, takže kluci měli čas na prohlídku centra města, než se přesunuli na Chase Field, stadion Diamondbacks nacházející se prakticky na okraji downtownu. Měli naprosto luxusní vstupenky asi do 10. řady nad domácí lavičku poblíž první mety. Takže vše jako na dlani, a protože nic nepodcenili, měli i rukavice na případné chytání foul ballů. Mohli se tím pádem i občerstvit skvělé vypadající svačinkou.
Samotný zápas ale byl pro domácí dlouho absolutně hororový. Nějakou chvíli fanoušci byli schopní vtipkovat, že slabším se má nechat do začátku náskok, ale Texas Rangers nakonec velmi rychle utekli do vedení o 10 bodů a Chase Field se tak stal na desítky minut místem, kde byl velký problém zachovat aspoň nějakou atmosféru. Mrtvolné nálada. Naši hoši ale museli zůstat ve střehu s připravenými rukavicemi, protože foul bally skutečně létaly všude kolem nich, ale ukořistit míček se jim bohužel nepodařilo. Byli ale také svědky nějakým magorem, co si myslel bůhví co, ale rozhodně nedosáhl ničeho, protože ani v televizi vidět nebyl.
V závěru se sice Diamondbacks vzchopili a začali dotahovat, čímž se i fanoušci probudili, avšak vedlo to jen ke korekci na konečných 7:11 a tím pádem třetímu vítězství Rangers ve Světové sérii. Dostali se na jediný zápas od zápisu do klubové historie, protože dosud Komisionářovu trofej nikdy nevyhráli.
Naši hoši však byli hlavně rádi, že se nehrály extra směny, protože to by měli problém s nočním odletem zpátky do Washingtonu. Ten tak bez problémů stíhali a mohli se těšit na další výlet, tentokrát kousek na severovýchod, do Philadelphie, kde byl sportovním vrcholem středy zápas NHL Philadelphia Flyers – Buffalo Sabres. Tak čau zase zítra.
Autor článku: Libor Štěpán
