Ráno bylo malou zkouškou toho, jak jsme schopni dodržet nějaký časový údaj, se kterým nelze hnout. Objednávka na autobus totiž zněla na 10:00, do té doby jsme tak museli být všichni kompletně sbalení a odhlášení z pokojů. Ideálně třeba i po snídani. Asi nemusím nikomu popisovat, jak to vypadá na pokoji, ve kterém strávíte několik nocí v řadě, ani jak je těžké sbalit u některých třeba i dvojnásobek věcí proti množství, se kterým před více než týdnem procházeli imigrační kontrolou. Všichni to znáte ze svých dovolených. Ač to měli někteří docela těsné, všechno dopadlo dobře a na nikoho se nemuselo čekat. Nori si viditelně oddechl a měl důvod se po většinu cesty usmívat.
O amerických autobusech člověk slyšel leccos, ve filmech a seriálech viděl leccos, i na vlastní oči během dosavadního průběhu tripu viděl leccos. Takže snad nikoho z nás nepřekvapilo, že nepřijel žádný nejnovější model. Na první pohled bylo zřejmé, že tato modrá střela už něco najezdila a zažila. Pohled zezadu (především na nárazník) mohl dokonce vyvolávat i jisté pochybnosti o soudržnosti konstrukce, ale nejspíš to byla jen jedna viditelná anomálie. Všechno totiž jinak šlapalo jako americké hodinky a o jediný malý zádrhel jsme se tak postarali sami, když na jediné zastávce na 3,5hodinové cestě někteří nereflektovali na prosbu našeho šéfa a kromě vykonání tělesných potřeb a nanejvýš nabrání kávy se pustili i do objednávek jídla, na které se pak, i vzhledem k tempu přípravného oddělení, kde by i lenochod byl Usainem Boltem, hodně dlouho čekalo.
Jinak cesta probíhala v poklidu. Lucka pustila do oběhu pár pochutin, četlo se, někdo měl sluchátka, prostě klasická delší cesta. Včetně toho, že to část doby vypadalo jak ve spacím vagónu. Jediné vzrušení přišlo zhruba v polovině trasy, když jsme u Wilmingtonu najeli na obrovský visutý most Delaware Memorial Bridge, který nás zaujal už ve středu na cestě do Philadelphie, kdy jsme ho míjeli. Tento most je úplně poslední před ústím řeky Delaware do Atlantiku, takže to podle toho vypadá jak na něm, tak pod ním. Jeho celková délka je více než 3 200 metrů. Řeka je před ústím tak široká a hluboká, že většina námořních lodí bez problémů dopluje až do Philadelphie, kdyby bylo potřeba.
Ospalou jízdu pak definitivně probudila až všem známá newyorská panoramata. Těch jsme si z autobusu užili víc než dost, jelikož jsme zůstávali na pravém břehu Hudsonu v Jersey a po oné slavné dálnici postavené v bažinách jsme se blížili k prvnímu dnešnímu cíli. Okny na druhé straně jsme si prohlédli z dálky Red Bull Arenu, domov New Yorku Red Bulls z Major League Soccer, z téměř nejbližší možné vzdálenosti pak ranveje letiště v Newarku, odkud budeme ve středu odlétat, a hlavně MetLife Stadium, dějiště hlavní události večera. Kolem v základní kapacitě největšího stadionu NFL jsme zatím jen projeli a hned v příštím okamžiku brzdili u hotelu Hampton Inn Carlstadt-At The Meadowlands, našem azylu pro příští 2 noci. Toto ubytování jsme nejspíš dostali od Noriho za odměnu, protože proti předchozím hotelům to byl skok do nebe. S překvapením jsme na místě zjistili, že ač tříhvězda, patří do sítě Hilton.
Ale teď nebyl čas objevovat víc. Po zcela bezproblémovém check-inu a základním ubytování jsme se po skupinkách valili zase ven, abychom využili zbytku odpoledne k prvnímu průzkumu New Yorku. Ne teda všichni, někteří si chtěli po náročném programu odpočinout, zůstali na pokoji a šli až večer na zápas. Ale většina z nás ano. Opět se rozjela mašinerie objednávání odvozů na Manhattan, což v odpoledním provozu byla cesta na 45 minut.
Každá skupinka se vydala trochu jinam. Naše, která chytila za řidiče klidného rodilého Newyorčana, kterého už evidentně nerozhází vůbec nic, si užila příjemné povídání v klasických zácpách a nechala se vysadit zhruba v polovině Central Parku, na jeho východním okraji na rohu 5. avenue a Východní 79. ulice. Bylo půl čtvrté a měli jsme zhruba 2,5 hodiny času, než bylo potřeba myslet na návrat zpátky přes řeku.
Zbytek té části odpoledne s denním světlem jsme strávili právě v Central Parku a hned zkraje jsme dostali potvrzení, jak velká byla a je polská komunita ve městě. Aniž bychom k ní mířili, narazili jsme na sochu Vladislava II. Jagella, litevského velkoknížete a polského krále, zakladatele dynastie Jagellonců, která se 37 let po jeho smrti usadila i na českém trůnu. Od ní vedly naše kroky k zámečku Belveder s první z několika vyhlídek, které jsme obešli.
Zjistili jsme, že Central Park kromě upravených ploch nabízí i naoko divokou přírodu s krásnými skalnatými pasážemi, abychom se poté vynořili u známého Bow Bridge, dalšího vyhlídkového místa, tentokrát již doslova obsypaného turisty. Odtud je již jen co by kamenem dohodil k terase s fontánou Bethesda, jednomu z nejznámějších a nejfilmovanějších míst v celém parku.
Určitě si tady každý z nás nějaké scény přehrával v hlavě, v mém případě byly hlavně z Přátel, Johna Wicka, Výkupného a Sám doma 2. A narazili jsme tu i na opravdu výborného pouličního zpěváka v podchodu. Po parkové dálnici The Mall jsme se poté přesunuli do nejjižnější části Central Parku, kde jsme již za soumraku obdivovali další panoramata, sledovali cvrkot na již fungujícím ledovém kluzišti Wollman Rink a zastavili se u jezírka The Pond a mostku Gapstow Bridge, tolik známých ze slavných scén ze Sám doma 2 nebo třeba i z Batman se vrací.
Ale dost už s filmy. I když ještě ne tak docela. Stačilo totiž jen udělat pár kroků na ulici a vyrostl před námi hotel The Plaza, „nejlepší hotel v New Yorku“. „Kevine, ty sis objednal na pokoj věci za 967 dolarů!“
To jsme tedy nezkoušeli, po pravdě jsme se ani nesnažili propašovat se do lobby. Jako adrenalin stačila procházka po rozsvěcující se a přeplněné 5. avenue kolem Trump Tower s opravdu věrohodně namaskovaným týpkem ála Donald Trump, který se snažil dovnitř lákat lidi, nebo co to měl na ulici v popisu práce.
U katedrály svatého Patrika, sídla newyorského arcibiskupa a největší neogotické římskokatolické katedrály v Severní Americe, jsme 5. avenue definitivně opustili a odbočili k Rockefellerově centru, kde jsme tajně doufali, že by už mohl být postavený jeden z těch nejslavnějších vánočních stromů na světě. Kluziště již sice v provozu bylo, ale strom jsme bohužel jen o několik dní minuli, což bylo snad jediné negativum celé procházky.
S chvilkovou zastávkou u Radio City Music Hall jsme pokračovali k největšímu kýči celého města, na Times Square. Co tam se děje, to je vážně šílené. Můžete o tom slyšet, co chcete, vidět fotky a videa, ale dokud to sami nezažijete, nedokážete si to představit.
Tak trochu jsme doufali, že by už mohla běžet na některé z mnoha obrazovek reklama na sobotní zápasy UFC v Madison Square Garden v čele s Jiřím Procházkou, ale ani to se nám nepoštěstilo. Jiří už mimochodem ve městě byl, tento večer trávil v Madison Square Garden na basketbalu New York Knicks – Los Angeles Clippers, kde se mu dostalo velkých ovací. Na úterní hokej už bohužel nezašel. My se chvilku ometali na „náměstí“, dávali si pozor na své věci a snažili se nepřimotat k ničemu, po čem by pak po nás mohl někdo vyžadovat zaplatit. Propluli jsme prostorem ze severu na jih a zamířili na Broadway. Jak se z ní stala prakticky pěší zóna, při pohybu po jedné z nejslavnějších ulic světa nechcete věřit, že jste uprostřed New Yorku. Takový podivuhodný klid na ní je.
Došli jsme až k obchodnímu domu Macy’s, kde jsme odbočili na východní konec Západní 34. ulice a se stále více ukroucenými krky v reálu zjišťovali, jak vypadá 381 výškových metrů Empire State Building, když přicházíte až přímo k této dlouhou dobu nejvyšší budově světa.
Byl však již nejvyšší čas procházku ukončit a po drobné komplikaci s objednáním auta, kdy první objednávku zrušilo, se naše skupinka přesunula zpátky na pravý břeh Hudsonu. Tady musím vyzdvihnout tuším čínského řidiče, který jednak uměl opravdu výborně řídit po stránce předvídání a plynulosti jízdy, jednak si uměl poradit i místopisně a některé kolony před tunelem dokázal bočními uličkami objet. Věděl, kam a proč jedeme, a poradil si s tím parádně. Sice téměř nepromluvil, ale to ničemu nevadilo.
MetLife Stadium. Stánek s prokletým umělým povrchem, který má výrazný podíl na vážných zraněních mnoha hráčů, včetně achilovky Aarona Rodgerse před 2 měsíci, čímž většina z nás přišla o první a nejspíš i poslední šanci na vlastní oči vidět tuto legendu v akci. Ale také stánek, kde se odehrál památný Super Bowl XLVIII, který začal safety z prvního snapu, nabídl pick six, kick off return touchdown a v součtu naprosto dominantní výkon Seattlu Seahawks, který 2. února 2014 uťal snahu Peytona Manninga u vítězné ukončení nejlepší sezony jeho kariéry.
My sem však mířili na tuctový zápas základní části domácího New Yorku Jets (třikrát fuj) proti Los Angeles Chargers. Monday Night Football a zároveň poslední fotbalový zápas našeho napěchovaného itineráře. Před stadionem se sťuklo hned několik našich skupinek dohromady, další již byly dávno uvnitř, procházely fanshopy, sledovaly rozcvičku a předzápasový program, jelikož byla méně než hodina do výkopu. Nás ale teprve čekal vstupní proces, který si náramně „užila“ Lucka. Ač totiž bylo v oficiálních pokynech napsáno něco jiného, u prvního vstupu jí po různých konzultacích nepovolili vstup s GoPro kamerou. Dlouho se to řešilo, už se zdálo, že ji bude muset dát někde do úschovy, až to nakonec zkusila u jiného vstupu a tam žádný problém nebyl. Divné, ale hlavně, že to dobře dopadlo. Jelikož šlo o večerní zápas, fasovaly se hned za branami blikací náramky, jež se začínají rozmáhat i v našich končinách, aby publikum pomohlo dotvořit velkou světelnou show při úvodních ceremoniích i v průběhu utkání třeba v reklamních přestávkách. A že toho bylo opravdu dost. A protože už byl týden kolem 11. listopadu, Dne veteránů, kterého si v USA nesmírně považují, probíhaly také různé akce, připomínky a předávání šeků v rámci akce Salute to Service.
Místa opět parádní. Ještě jednou obrovské poděkování Norimu. Tentokrát je většina z nás měla do spodního prstence za branku do různých řad, takže jsme si užili fotbal zase z jiného úhlu pohledu. Jen tedy pokud někdo od tohoto utkání očekával pohlednou ofenzivní hru, musel být zklamán. Ale takový snad nikdo nebyl. Trápící se Chargers proti ještě horším Jets. Chvílemi z toho ofenzivního utrpení opravdu bolely oči. Obrany fungovaly bezvadně, to zase jako jo. Milovníci defenzivního fotbalu si museli užít. Za celý první poločas byly k vidění 2 kloudné akce, které ale byly zcela klíčové pro vývoj zápasu a jedna z nich se také postarala o velký zážitek. Pravděpodobně většina z nás viděla punt return touchdown na té nejvyšší světové úrovni poprvé na vlastní oči. I díky němu se Chargers dostali do poločasového vedení 14:3 a ve druhé polovině v poklidu kontrolovali výsledek. Čím se však ještě tento střet zapsal do našich myslí, bylo až neuvěřitelným množstvím sacků. Standardně jich v utkání NFL bývá v průměru 5–6. My jich však viděli celých 13! Justin Herbert, který pro jednoznačné vítězství 27:6 nemusel zahrát prakticky vůbec nic, šel na zem 5×, Zach Wilson dokonce 8×, přitom paradoxně předvedl jeden ze svých lepších výkonů, zkompletoval 33 ze 49 pro 263 yardů a nehodil žádné íčko. Jenže vůbec nikdo mu směrem dopředu nepomohl. Nemůžu říct, že by mě, jakožto fanouška Patriots, tento výkon Jets nepotěšil. Lhal bych. Užíval jsem si, že nejsme v řiti jen my, ale i hlavní rival. A užívaly si to i drobné žlutomodré ostrůvky v hledišti, kterých bylo mnohem více, než jsem aspoň já sám čekal. I vývoj duelu společně s americkou tradicí a pozdní hodinou přispěl k tomu, že poslední 2yardový běhový touchdown Austina Ekelera 3 minuty před koncem už na stadionu pro 82 500 lidí sledovaly jen jednotky tisíc výrazně prochlazených diváků, jelikož při vyjasněné obloze spadla teplota z odpoledních 18 °C na 6 °C.
Nyní však přišla na řadu ta nejtěžší mise celého dne. Návrat na hotel. MetLife Stadium má totiž tak mizernou polohu uprostřed ničeho, že je pěšky prakticky nedostupný, v dosahu není s výjimkou příměstského vlaku žádná hromadná doprava, takže ač to na hotel byl vzdušnou čarou ani ne kilometr, stala se z toho zábava / noční můra (nehodící se škrtněte) na hodinu a půl. Tak dlouho totiž trvalo, než všechny naše skupinky, jež postupně v okolí stadionu zcela osiřely a pozorovaly obrovskou převahu policejních aut stále brázdících okolí, dokázaly v již prakticky zavařených mobilních aplikacích sehnat nějaké auto, které objednávku na tak krátkou jízdu v tento čas a v místě, kde už jinak o kšeft nezavadí, neodmítlo. Ač zápas skončil krátce po jedenácté a hotel jsme měli v dosahu, někteří z nás se dostali na pokoj až v jednu v noci. A to znamenalo jediné. Vyčůrat, pomodlit a spát. Na nic jiného nebyl ani čas, ani síly. A nás čekal nesmírně dlouhý den na nejrušnějším místě na světě. Ale o tom zase příště. Tak čau zítra.
