Ale zpátky do Baltimoru. Předposlední ráno v hotelu poblíž letiště tohoto důležitého přístavního města bylo pro část výpravy relativně brzké, jelikož bylo potřeba vrátit auta. No, brzké. V USA se vracel čas z letního na standardní až tuto noc, takže jsme ji měli o hodinu delší. A ačkoliv vzpomínky na středeční pokus o odjezd z areálu půjčovny naháněly strach a hrůzu, vlasy se ježily, husí kůže naskakovala sama od sebe a člověk si málem dobrovolně nasadil plínku pro dospělé, aby to nevracel s čerstvým hnědým koláčem na sedačce, vrátit auta zpátky bylo hladké jako zadeček správně ošetřovaného novorozence. Byla to dokonce taková rychlovka, že skupina řidičů dojela následně objednaným Uberem do centra Baltimoru ke stadionu dříve než některé skupinky ostatních z hotelu. Ano, ty sice vyjížděly později, avšak počítalo se, že řidiči budou ti, na koho se bude v baru Topgolf, co by Lamar Jackson od svého domácího stadionu dohodil, nebo jedním slušným runem kolem kuželů po cestě doběhl, čekat. A právě řidiči měli hodně veselou cestu, jelikož se svezli s dobře naladěným a upovídaným Jamajčanem, jenž miluje soccer a moc rád vzpomíná na dosud jedinou účast své země na fotbalovém MS 1998 ve Francii. Zároveň ale také doporučil, abychom nechodili do města po zápase, pokud Ravens prohrají.
A proč zrovna Topgolf? Byl totiž zvolen jako místo, kde budeme hromadně sledovat první ze dvou frankfurtských zápasů této sezony a papírově naprostý šlágr 10. hracího týdne mezi Kansasem City Chiefs a Miami Dolphins. A byl to opravdu dobrý výběr. V neděli dopoledne, několik hodin před zápasem, byl totiž prakticky prázdný, s výjimkou několika golfových nadšenců, kteří přišli do baru odpalovat míčky z balkonu. Bar se totiž nejmenuje Topgolf jen tak pro nic za nic. Obrazovky byly přes půl stěny do patra a holky servírky čuchaly nečekaně slušný dopolední vývar, tak se docela snažily a oháněly se kolem nás více, než na co jsme byli zatím v USA zvyklí. My mezitím s velkým zájmem, a někteří i s neskrývaným potěšením, sledovali, jak se Patrick Mahomes diví, a diví, a znovu diví, ale žádné flagy na pomoc mu v Německu nelétají. Prý do Evropy nepřipluli kapříci, nebo co. Ale nakonec to nebylo potřeba, Chiefs i bez toho dokázali silného soupeře porazit.
Což ale ne všichni viděli ve větší míře. Nikdo totiž nebyl v Topgolfu připoutaný k židli a mohl se svobodně pohybovat. Takže se našli jedinci, co se šli podívat do opravdu blízkého centra města už teď, aby využili relativně klidného nedělního dopoledne. Opravdu jen relativně, jelikož už ty 3 hodiny před výkopem, tj. v 10 hodin, se parkoviště M&T Bank Stadium postupně plnilo nejen auty, ale hlavně stánky na tailgate party. A chodník zvaný Ravens Walk, hlavní přístupová cesta z centra ke stadionu, byl již připravený na předzápasovou zábavu různého druhu. A fialovo všude kolem bylo nejen v nejbližším okolí stadionu, ale i dále od něj, jak k němu fanoušci postupně mířili. A nečekaně hodně z nich šlo pěšky. Na USA nevídané.
A co všechno je tedy ve městě k vidění? Sportovní fanoušci nemohou minout Oriole Park, ono to dost dobře ani nejde. Je totiž hned na druhém konci Ravens Walku a vede kolem něj opravdu moc pěkně udělaná pěší zóna. Z ní je jednak nádherný výhled dovnitř stánku baseballistů Baltimoru Orioles, jednak se na ní nachází volně přístupná Zeď slávy, která mě osobně nadchla a je to věc, ze které by si mohly vzít všechny velké i menší sportovní organizace na světě příklad. Proč skrývat svoji síň slávy pouze skrytou v různých muzeích, případně samostatně, ale za poplatek, když můžete udělat i naprosto jednoduchou, ale o to hezčí zeď s malými medailonky všech členů síně? Vždyť takhle získáváte fanoušky ve svém městě úplně zdarma. Obavy, že by se na tom mohli kdykoliv nekale vyřídit příznivci největších rivalů? To je opravdu hodně špatný způsob myšlení.
Jenže tím však velký sport v Baltimoru končí. V centru je sice i čerstvě zrekonstruovaná CFG Bank Arena pro 14 000 diváků, avšak momentálně bez jakéhokoliv pravidelného sportovního využití. Je to smutné, ale kromě fotbalu a baseballu ve městě nic není. Ani třeba nějaká nižší hokejová soutěž, soccer, lakros atd., ani žádná sportovně známější univerzita. Ovšem zasportovat si můžete v ulicích sami a zdarma. Stačí, aby na tramvajové zastávce (oficiální označení je lehká železnice, ale je to normální tramvaj) pokáceli pár stromů, nezarovnali pařezy se zemí a máte vystaráno. Hlavně večer a ideálně ne úplně střízliví, ideální kombinace na zkoušení pádů všeho druhu. Případně ti šikovnější mají trenažer na rovnováhu.
Centrum města je poměrně malé a s výjimkou hodinové věže Emerson Tower a městské baziliky, mimochodem nejstarší stavby katedrálového typu na území USA, žádné větší zajímavosti nenabízí. Ovšem úplně jiné to je na nábřeží, ve vnitřním přístavu. Tam jsou dva velké městské taháky. Národní akvárium je dle dostupných údajů dokonce největší turistickou atrakcí státu Maryland, v jeho okolí se pak ve vodě rozkládá muzeum historických lodí, jemuž dominuje dělová šalupa USS Constellation, poslední loď s čistě takelážním pohonem (tj. plachetnice bez parního stroje či jiného motoru) postavená pro americké vojenské námořnictvo. A je to k nevíře, ale od jejího zařazení do služby k jejímu definitivnímu vyřazení ze stavu námořních sil uplynulo bez několika měsíců rovných 100 let. Dalšími objekty muzea jsou plovoucí maják Chesapeake, ponorka USS Torsk, jenž se do historie zapsala jako poslední americká ponorka s potopením nepřátelské lodi během 2. světové války, a kutr Pobřežní stráže USCGC Taney, jenž sloužil, samozřejmě po patřičných úpravách, jako velitelská loď během vylodění na Okinawě. Na břehu, poblíž Constellation, bylo uchystáno malé kluziště pro veřejnost, avšak ve 20°C a na přímém slunci to spíš vypadalo jako letní brouzdaliště pro děti, ne jako ledová plocha, co by nejspíš měla brzo fungovat.
Ale zpátky na zápas, to hlavní, co nás všechny v neděli zajímalo. Souboj dravců Baltimore Ravens – Seattle Seahawks sliboval slušnou podívanou v parádním kotli M&T Bank Stadium. Před ním to opravdu pořádně žilo, fanoušci byli natěšení a dobře se bavili. Příchod k hlavnímu vchodu na stadion zaujme tím, že vás přivítají akční sochy dvou pravděpodobně nejslavnějších hráčů v historii fotbalu v Baltimoru – quarterbacka Johnnyho Unitase, vyhlášeného v roce 1969 nejlepším quarterbackem všech dob (platné pro tehdejší dobu), a linebackera Raye Lewise, jednoho z nejlepších obránců dějin NFL. A jak ne každému fialová barva vyhovuje, v uzavřeném oválu tribun tohoto stánku se vyjímá dokonale. M&T Bank Stadium vypadá na vlastní oči lépe než v televizi a je to skutečně krásný stadion. Navíc nemá jen 2 obrovské obrazovky za brankami, ale v rozích, kde jinde ční třeba stožáry umělého osvětlení, se tady nad hlavami fanoušků vypínají další 4 velké světelné plochy, na nichž se prakticky neustále točí všemožné, ale hlavně aktuální zápasové statistiky. Po této stránce absolutně dokonalý servis a každý milovník čísel z toho musel být naprosto uchvácen.
Navíc jsme měli ve velké většině opravdu skvělá místa nejen ve spodním prstenci, ale i poměrně v dost spodních řadách, takže nám sice chyběl nadhled shora, ale o to víc jsme byli vtaženi do atmosféry zápasu. Tu ještě podpořil přelet na závěr hymny, který obstaraly 4 slavné bitevní letouny přímé palebné podpory A-10 Thunderbolt II, přezdívané pro svoji opravdu nevzhlednou, ale o to víc charakteristickou podobu „prase“. Poté jsme už sledovali tuhou defenzivní bitvu, v níž obrany na obou stranách předváděly jeden lepší zásah než druhý. Nic nenasvědčovalo tomu, co mělo nastat.
Fanoušci však byli na americké poměry výborní a při 3. downech Seahawks vytvářeli opravdové zvukové peklo pravidelně atakující hodnotu 110 decibelů. A když se k tomu přidalo ve 2. čtvrtině probuzení domácího útoku, který 2 touchdowny running backa Guse Edwardse utekl do pohodlného náskoku a na field goal soupeře na začátku poslední minuty před poločasem stihl reagovat stejnou mincí, byla nálada v hledišti opravdu výborná. Tu navíc často podporoval jeden stále stejný fanoušek s knírkem a dresem s číslem 34, jenž dostával ostatní do varu hláskováním názvu týmu celotělovou abecedou a v pozdějších fázích zápasu, když se mu hlasitost zvukového hláskování od zbytku stadionu nezdála dostatečná, shazoval dres dolů a znakoval do půl těla.
Jen fanouškům Seahawks příliš do zpěvu nebylo, neboť jejich obrana sice měla dobré momenty, avšak útok ji vůbec nepodpořil, na hřišti prakticky neexistoval a těch, co na zápas letěli přes celé Státy, případně dokonce přes oceán, protože několik příznivců Seattlu bylo i mezi námi, musel být v samotném závěru i jinak spokojeným domácím líto, protože Hawks opravdu vůbec nic nepředvedli. Když pak na konci 3. čtvrtiny famózním 40yardovým během skóroval Keaton Mitchell a zvyšoval už na 30:3, bylo jasné, že ani tady žádné drama neuvidíme a vůbec poprvé za celou naši tour se dočkáme jasného vítězství domácího celku. Ani to však nezabránilo tomu, aby ochozy již právě od Mitchellova touchdownu řídly a řídly, aby byly již v půlce poslední části tribuny poloprázdné. Kam všichni ti lidi v nedělním odpoledni spěchali, a proč si neužili málo vídaného nářezu (37:3) až do konce, zůstane pro nás Středoevropany asi navždy nepochopitelnou záhadou.
My samozřejmě zůstali až do posledního zakleknutí a po srazu, který jsme si dali opět před Topgolfem, jsme se rozdělili. Někteří vyrazili na procházku do města teď, s mnohem menšími obavami, když Ravens drtivě zvítězili, někteří pak odjížděli rovnou zpátky na hotel. Ti první si užili atmosféru vnitřního přístavu v zapadajícím slunci, ti druzí se pak hodně nervovali a hodně nadávali jak při objednávání, tak při následném čekání na auta. Doprava v okolí stadionu totiž slušně kolabovala a dostat se mimo hlavní silnice byla zdlouhavá záležitost, takže někteří řidiči objednávky rušili a celé se to protahovalo. Všichni se ale nakonec ve zdraví do svých pokojů dostali. A během odpoledne absolutně nechápali, co předvedl proti Tampě quarterback Texans C. J. Stroud, dvojka letošního draftu.
Ať už pak sledovali velkou přetahovanou dalšího šlágru kola mezi Philadelphií Eagles a Dallasem Cowboys, případně večer potvrzení vzkříšení Cincinnati Bengals proti Buffalu Bills, mohl se kdokoliv z účastníků zájezdu sejít na poslední společné nedělní akci, pokerovém turnaji. O místě jeho pořádání organizátor dlouho přemýšlel, jelikož náš hotel neměl žádnou jídelnu či společenskou místnost, kde bychom se mohli sejít ve větším počtu u jednoho stolu. Po dalších peripetiích se zdálo, že snad dokonce budeme hrát na částečně kryté chodbě mezi jednotlivými bloky pokojů, až se uvolnilo místo v jednom z našich pokojů, který jsme sice museli poněkud poupravit, aby se daly srazit aspoň nějaké donesené pokojové stolky k sobě a vytvořit jakž takž rozumnou hrací plochu, ale povedlo se. Proti původním očekáváním a ohlasům nakonec nebyl o turnaj tak velký zájem, jak organizátor čekal, ale ve výsledku nakonec docela dobře, protože kdyby se mělo začínat na 2 stolech, byl by to nejspíš logistický problém. Takhle se v turnaji v nejběžnější současné pokerové variantě No Limit Texas Hold’em s buy-inem původně 20 dolarů, nakonec sníženým na 10 dolarů, a s možností 1 re-entry v první hodině trvání nakonec sešlo 6 hráčů. S 1 re-entry se tak v banku ocitlo 70 dolarů, z čehož na vítěze čekalo 50 a samozřejmě trofej, na druhého pak zbylých 20 babek. Průběh turnaje výrazně urychlil málo vídaný all in 3 hráčů najednou, v němž podržel svého majitele pár es v ruce a z 5 hráčů byli najednou jen 3. Celý turnaj pak trval 4 hodiny a skončil těsně před půlnocí. Samotný heads up mezi organizátorem Liborem Štěpánem a nakonec vítězným Martinem Bartuskem se hrál téměř hodinu a v rozhodující hře sehrála opět hlavní roli esa v ruce, tentokrát však v negativním slova smyslu. Martinovi totiž s kartou 5-4 v barvě došla na boardu postupka a v obou případech turnaje, kdy byl někomu rozdán pár es do ruky, vyšel ze hry vítězně. Vítězná trofej tak putuje do severovýchodního koutu České republiky.
Tím skončil poslední večer na a v okolí hotelu Red Roof Inn PLUS poblíž baltimorského letiště. Již v pondělí po ránu nás totiž čekal přesun do města, které nikdy nespí. A v němž jsme se měli pohybovat až do samotného konce naší tour. A jestli New York splnil naše očekávání? O tom zase až příště. Tak čau zítra.
autor článku: Libor Štěpán
