Ačkoliv nám Nori ve svém naprosto bezvadném itineráři naznačil většinu míst, která na Manhattanu musíme vidět, a nutno říct, že drtivá většina lidí si je v různém pořadí v průběhu pondělí a úterý skutečně prošla, našlo se jedno, o kterém dopředu málokdo věděl, že vůbec v New Yorku existuje, aby se na něm po snídani sešla dobrá polovina výpravy. Celé to začala ještě v pondělí Lucka prohlášením, že se chce podívat na Intrepid. Chytil jsem se za hlavu, protože jsem úplně zapomněl, že na levém břehu Hudsonu kotví jako muzeum. Okamžitě jsem ji v tom podpořil a společnými silami jsme nakazili dostatek lidí, kterým to připadalo natolik zajímavé, aby se přidali. Po vydatné snídani jsme tedy opět objednali pár aut a v této velké skupině zamířili z ospalého Meadowlands tentokrát na západní okraj Manhattanu jen kousek severně od Lincolnova tunelu, kde u mola na křižovatce pobřežní 12. avenue a Západní 46. ulice hrdě a vznešeně postává…
Letadlová loď USS Intrepid, třída Essex, do služby zařazen v srpnu 1943, v 50. letech přestavěn pro provoz proudových letadel, podílel se na návratové fázi raných let amerického kosmického programu, sloužil ve Vietnamu a vyřazen byla v březnu 1974. V New Yorku je přístupný jako hlavní exponát po sobě pojmenovaného muzea od roku 1982. Spousta z vás zná různé lodě z fotek, ale až když u takového 265metrového kolosu s plným výtlakem téměř 37 000 tun stojíte, uvědomíte si naplno jeho velikost a majestátnost.
A to je ještě proti současným americkým letadlovým lodím s jaderným pohonem malinký, výtlakem třetinový. Ale součástí tohoto muzea je mnohem víc. Na druhé straně mola kotví dieselelektrická raketová ponorka USS Growler, která sice byla v aktivní službě pouze 6 let, ale na konci 50. let se stala důležitým mezistupněm před nástupem jaderných raketových ponorek. Na letové palubě Intrepidu je pak postaven pavilon věnující se historii raketoplánů s dominantou v podobě vůbec prvního vyrobeného raketoplánu Enterprise (zbaveného motorů), který celou svoji kariéru strávil testovacími lety v atmosféře a do vesmíru se nikdy nepodíval. Čtvrtou dominantou muzea je jeden z dochovaných nadzvukových dopravních letadel Concorde, avšak ten byl v době naší návštěvy na několikaměsíčním rekondičním pobytu a na své místo na konci mola se má vrátit v průběhu jara 2024.
I bez Concordu ale šlo o obrovský zážitek. Troufám si říct, že nikdo z těch asi 15 lidí, co tam šlo, svého rozhodnutí a 36 dolarů za vstupenku nelitoval. Přátelský personál nám dokonce po ukončení nezbytných vstupních procedur doporučil, abychom šli nejdřív do ponorky, protože u ní zrovna není žádná fronta, což není zrovna standardní situace a máme toho využít. Přeci jen pohyb po ponorce je pevně daný, nelze nikam odbočit, a dovnitř lze jen ve skupině s průvodcem. Bylo ale skvělé začít právě tam, jelikož o to víc si potom člověk uvědomil někdy až opravdu velkoryse pojaté prostory na letadlové lodi a možnosti vybavení, o kterém si na ponorce ze stejné doby mohli nechat jen zdát. Například v možnostech stravování, hygieny či spaní a soukromých prostor, a to včetně důstojníků. Samotný Intrepid samozřejmě nabízí velké množství letadel, z nichž většina typů z něj opravdu startovala, na letové i hangárové palubě. Nemluvě o pracovnících muzea třeba na velitelském můstku, kteří méně znalým vysvětlovali, co je co za přístroj, a mnozí z nich také na Intrepidu normálně sloužili. Jeden se dokonce přiznal, že létal na dvou konkrétních typech letadel, která byla v provozu v době korejské války. Snadno si dopočítáte, kolik let mu tak zhruba může být. A nutno říct, že svůj věk vůbec nevypadal.
A pavilon Enterprise? Bonbonek na konec. Muzejních ponorek a letadlových lodí je po světě dost. Ale kolik je po světě (tedy přesněji po USA, jinde takové nejsou) muzejních a skutečně létajících raketoplánů? Přesně 4.
Poslední z nás opustili toto místo až po 3 hodinách, a zvládli by tam být i déle. Ale volání velkoměsta nešlo přeslechnout. Zbytek dne se už ale odehrával v malých skupinkách, či dokonce naprosto individuálně. Rozkaz byl jediný – být zhruba hodinu před zápasem v okolí Madison Square Garden, aby nebyl hektický vstup a všechno se stíhalo. Naše malá skupinka, kterou většinu odpoledne tvořili kromě mě Lucka, Lukáš a druhý Libor, šla prozkoumat tajemství slavného newyorského metra se všemi jeho specifiky v podobě rychlíkových a zastávkových linek a tras. Zaujala nás informace, že i bez jakýchkoliv slev jezdíte po New Yorku v 7denním intervalu nejvýše za 34 dolarů a v 30denním intervalu nejvýše za 132 dolarů při základní ceně 2,90 za jeden průchod turniketem. Samozřejmě mají možnosti, jak jezdit za výrazně méně, ale dokážete si představit například v MHD v Praze, že bez jakýchkoliv slev budete při nástupu pípat kartou a po zaplacení 1 820 Kč (což odpovídá poměru k ceně základní jízdenky) budete zbytek 30denního intervalu jezdit zdarma? Samozřejmě v reálu to tak nikdo neudělá, protože pravidelný cestující si koupí nějaký výrazně levnější časový kupon, ale jen to vědomí, že existuje limit, který nepřeplatíte, ani kdybyste stokrát chtěli…
Ale tuhle debatu jsme nevedli. Místo toho jsme cestou k brooklynskému konci Brooklynského mostu hlavně pozorovali, jak v téměř prázdném vagonu, který zevnitř výrazně připomínal staré sovětské vozy pražského metra, si každý hledí svého mobilu a vůbec nikdo vedle ho nezajímá. Čím by se však mohlo třeba pražské metro inspirovat, je barva sedadel/lavic v barvě linky. Výstup ve stanici High Street je asi i na New York poměrně specifický, jelikož většina lidí, co vystupuje právě tady, míří jedním směrem. Ne do okolních budov, ale v turistické špičce dost možná v zástupu (pro nás platilo ve skupinkách) na slavný a ikonický Brooklynský most.
Ten je na davy čumilů našeho typu přizpůsobený, chodník totiž vede prostředkem konstrukce a vysoko nad úrovní vozovky. A je zároveň jedním velkým tržištěm, jehož sortiment suvenýrů je na každém stanovišti prodejních stánků úplně stejný. Proti dopolednímu podmračenu se dokonale vyjasnilo a užili jsme si parádní výhledy. Přeci jen většinu doby se nacházíte nějakých 40 metrů nad hladinou East River, skvělá kombinace panoramat budov a dalekého výhledu nad vodou do zálivu. Ale také velké riziko při neopatrné manipulaci s mobily, foťáky a kamerami, neboť vítr je v takové výšce nad terénem pokaždé citelný. Ale nikomu z výpravy, přičemž v různých časech tudy prošla prakticky celá, se žádná nehoda nestala. Mimochodem tušíte, že právě při stavbě tohoto mostu se výrazně posunuly lidské poznatky ohledně dekompresní nemoci?
Na manhattanské straně mostu nejen nás čekalo překvapení. Na Chambers Street, poblíž nájezdové křižovatky na most, totiž probíhala velká propalestinská demonstrace, v jejímž okolí hlídkovaly možná stovky policistů. Pěších, motocyklových, automobilových, jen jízdní oddíly jsme neviděli. Zato některé naše skupinky dokonce viděly policejní zásah proti několika neukázněným demonstrantům, takže další zážitky, s nimiž dopředu opravdu nepočítáte.
Přímo naše skupina se hlavnímu shromáždění vyhnula a pokračovala na Ground Zero. To místo má naprosto neopakovatelnou atmosféru. Ačkoliv jste uprostřed možná nejživějšího města na světě, ve Finanční čtvrti na jižním Manhattanu, je tam téměř úplné ticho, slyšíte pouze tekoucí vodu. Nikdo nikam nespěchá, všichni se chovají s úctou, jako kdybyste se ocitli v úplně jiném světě. A to přesto, že okolní komplex budov World Trade Center normálně funguje svým běžným pracovním životem. Mnoho lidí tam na vkusně vytvořených seznamech obětí nejhoršího teroristického útoku v dosavadních dějinách lidstva i po více než 20 letech stále hledá jména svých příbuzných, známých a kamarádů.
Laskavý čtenář promine, následující pasáž bude braná čistě z mého soukromého pohledu. Na vyhlídku ať už v Chrysler Building, Empire State Building nebo One World Trade Center v tento den vyrazila podstatná část výpravy. Někdo pravděpodobně ve skupinkách, někdo individuálně, což byl můj případ. Předpokládám, že všichni, co byli, si to užili. A na popud Lucky, která na One WTC vyrazila chvíli přede mnou, jsem učinil možná nejlepší osobní rozhodnutí za celou tour, aniž bych si to v tu chvíli uvědomil. A za těch téměř 53 dolarů i s daní ta hodina a půl opravdu stála.
Vyjel jsem totiž do vyhlídkového patra One WTC za soumraku a pozorovat z výšky 387 metrů nad zemí západ slunce nad New Jersey, postupně tmavnoucí a zároveň se rozsvěcující velkoměsto a nad ním těch několik nejjasnějších hvězd, které jinak z ulic New Yorku prostě nemáte šanci vidět, to bych klidně mohl mít každý týden. Nejen přírodní západy slunce na horách či na moři mají své kouzlo. A samotný výjezd nahoru, kdy výtah onu výšku zvládne za 47 sekund, je také zážitkem, jelikož během té doby máte možnost na stěně sledovat animaci proměn nejbližšího okolí místa, kde One WTC stojí, zhruba od roku 1540 do současnosti. Krátká exkurze do historie města.
V době, kdy jsem se kochal vyhlídkou, zažíval jiný příběh druhý Libor. Ten totiž celý den čekal na informaci z domova, co má v obchodě muzea Intrepid koupit. Když se to dozvěděl, vyrazil před čtvrtou hodinou z Ground Zero zpátky a doufal, že ho do obchodu pustí. Dorazil 20 minut před oficiální zavíračkou muzea a narazil na zavřený vstup, přičemž do obchodu se šlo dostat už jen zevnitř. Sekuriťák jeho prosby chvíli naprosto ignoroval, ale nakonec začal komunikovat a po zhlédnutí vstupenky z dnešního dne jednak zjišťoval, co Libor dělal po odchodu z muzea (jako kdyby na tom záleželo?), jednak kontaktoval supervisora, který měl definitivně rozhodnout. Velmi nepříjemné chvíle pro něj nakonec skončily úspěšně, byl mu laskavě umožněn vstup, musel tedy znovu projít bezpečnostní prohlídkou, musel dokonce podlézt takovou tu plotovou pásku, protože jinak by se už do obchodu nedostal, a konečně mohl koupit, co potřeboval, a rychle vypadnout. Stále ještě před oficiální zavíračkou. I takhle prosím funguje tržní Amerika, kde by člověk čekal, že aby mohl zákazník utratit peníze, které utratit dokonce sám od sebe chce, nebudou mu v tom nijak bránit.
Jinak jsme samozřejmě v průběhu dne ve skupinkách či individuálně navštívili a vyzkoušeli různé formy stravování, ať už formou pouličních stánků, fast foodů, či klasických barů a restaurací. Ale co jsem zapomněl uvést, už včera se dokonce poblíž hotelu podařilo těm, co od příjezdu do zápasu nejeli do města, nalézt restauraci, kde natočili pivo po středoevropském způsobu. V Americe naprostá rarita. Jestli se to dalo i pít, o tom už kuloáry taktně mlčí.
Z Ground Zero, které za tmy vypadá ještě úplně jinak než za světla, jsem už čistě po vlastní ose vyrazil ještě do Wall Street, kde mě překvapil jednak lešením výrazně zúžený západní vstup do ulice, jednak absolutní klid. V šest večer se už asi ani tady nepracuje. Netuším, jak to vypadalo za světla, kdy touto slavnou ulicí procházeli jiní výletníci. Rychlými kroky jsem se pak ještě přesunul k Battery Parku, kde už toho samozřejmě za tmy příliš vidět nebylo. Těm z nás, co tam byli za světla, se tam líbilo. Kromě slavné sochy býka na jižním konci Broadwaye tam na mě čekalo ještě jedno překvapení. Jakožto milovník vojenského námořnictva jsem se musel zastavit u sochy geniálního konstruktéra Johna Ericssona, jemuž jsou nejen Newyorčané historicky vděční, že pomohl Seveřanům přežít jeden z klíčových momentů občanské války, pokus Konfederace o prolomení námořní blokády na přelomu zimy a jara roku 1862, během kterého došlo k prvnímu střetu obrněných lodí v dějinách. Mimochodem jeho socha stojí přes ulici naproti neoklasicistní budově Národního muzea amerických indiánů.
Ale to už byl nejvyšší čas skočit zase do metra, tentokrát do červené linky, a mazat zpátky na sever. Koncentrace modrých i bílých variant dresů Rangers s každou další zastávkou rostla, objevovaly se i červené a bílé dresy Red Wings, ale v tomto ohledu byla cesta zcela poklidná, k žádnému ani slovnímu pošťuchování aspoň v tomto vagonu nedocházelo. A vám je už nyní jasné, na jaký zápas NHL jsme mířili. Souboj dvou týmů The Original Six, New York Rangers – Detroit Red Wings. Po výstupu ve stanici Penn Station se naskytl nečekaně nehezký pohled. Jestli byl jeden vstup do Wall Street obložen lešením, bylo to prd proti tomu, co se v tu dobu dělo v okolí Madison Square Garden. Netuším, co se tam kopalo, ale lešení a výkopy se táhly kolem poloviny haly a byly kvůli tomu zavřené některé vstupy. Ke zmatkům ale nedocházelo, ačkoliv to znamenalo, že se lidi koncentrovali na menším prostoru. A byl i prostor na vtípky. Měl jsem pod nedopnutou bundou triko Patriots, malý klubový znak byl vidět a sekuriťák mě nechal projít rámem dvakrát, aby podruhé utrousil něco ve stylu „Jo aha, vy máte triko Patriots, tím to bude.“ Zasmáli jsme se a mohl jsem pokračovat dovnitř. Co pravděpodobně nejen mě překvapilo, že v MSG se plocha hlavního prostoru nenachází na úrovni okolního terénu, případně něco pod ní, ale evidentně výrazně nad ní. Vycházelo se totiž hned několik ramen schodů, než se vyšlo na chodbu, z níž se vstupovalo do spodního prstence hlediště. V něm jsme měli místa, v několika hnízdech po obou stranách kluziště. Nyní jsme již mohli obdivovat vnitřní půvaby a genius loci nejslavnější multifunkční haly světa. Sice již tak trochu babičky, ta současná verze, v pořadí čtvrtá, totiž stojí na svém místě již od roku 1968. Ale na kráse jí to pranic neubírá. Naposledy se během naší tour prolézaly a vykupovaly fanshopy, zkoumaly možnosti občerstvení…
Obrovským překvapením asi nejen pro mě byla skutečnost, že Rangers nastupují na led na titulní píseň seriálu Kriminálka New York (CSI: New York) od chicagské skupiny Who’s Who, která přitom se samotným New Yorkem nemá vůbec nic společného ani textově. Samotný zápas dlouho vypadal, že naváže na tripovou tradici jednoznačných průběhů. Domácí do zápasu vlétli jako velká voda, vedení se ujali již po 100 sekundách, dlouho diktovali tempo. Když před polovinou zápasu během necelé minuty využili 2 přesilovky po dost podobných situacích a na začátku 35. minuty vedli už 5:0, hala bouřila spokojeností, oslavovala postupně představované hvězdy šoubyznysu přítomné v hledišti a předpokládala, že je po zápase. Jenže tohle je NHL a i v ní je možné skoro všechno. Red Wings se v poslední části výrazně zlepšili, dali 2 slepené góly během 20 sekund a 6 minut před koncem to najednou bylo 5:3. Rangers se viditelně báli o výsledek, ale hosté už ničeho dalšího nedosáhli, ačkoliv hráli více než 3 minuty bez brankáře. Takže sportovní část našeho tripu jsme zakončili vítězstvím domácího celku, teprve třetím za celý výlet. Zároveň mělo jít o KVT zápas s největší českou účastí. V době skládání zápasové podoby to vypadalo, že bychom mohli na jedné straně vidět v akci útočníka Filipa Chytila a třeba i obránce Libora Hájka, na druhé pak útočníka Dominika Kubalíka, jehož pojí s jedním z nás, bývalým hokejistou Honzou S, dlouholeté kamarádství. Osud tomu chtěl, že se po ledě z různých důvodů neproháněl ani jeden. Přesto nakonec nešlo o utkání bez české účasti – ve čtveřici sudích se nacházel čárový rozhodčí Libor Suchánek.
Někdy kolem 22:15 jsme se po skupinkách vykodrcali z haly a začali se prokousávat davy a stavebním prostorem na ulici. Většina z nás podle pokynů Noriho zamířila pěšky na asi 10 minut vzdálené autobusové nádraží Port Authority na 8. avenue, z něhož se najíždí prakticky přímo do Lincolnova tunelu pod řeku Hudson. Tuším jedna větší skupina si objednala auto. I tak se nás na nádraží sešlo kolem 15 a začalo zjišťování, v kolik nám to jede, odkud a jak se kupují jízdenky, protože s tím nikdo zkušenost neměl. Věděli jsme jen to, že cesta bude za 4,5 dolaru na osobu. Honzu D. však čekala ještě jedna další výzva. Musel použít nádražní WC. Z toho pomyšlení se člověk osype i v Česku, natož v takovém velkoměstě. Ale pane Čechu, šel do rizika a my trnuli hrůzou, v jakém stavu se vrátí. Jestli vůbec. Ale zvládl to. A našim tázavým pohledům, jaké že to tedy bylo, odvětil: „Podruhý bych tam už nešel. Tam se lidi normálně koupou.“ No, měli jsme co dělat, abychom nezačali vytírat podlahu nádražní haly svým oblečením.
S menšími komplikacemi jsme nakonec všechno našli, jízdenky koupili v automatu, postavili se ke správné bráně a nastoupili do správného autobusu. Asi si dokážete představit naše obavy z autobusu hromadné dopravy v New Yorku a Jersey v 11 večer. Čekali jsme všechno možné. Byl to adrenalin, krok do neznáma. No, nebudu vás napínat, nestalo se vůbec nic. Autobus nebyl klasického MHD typu, ale spíše zájezdového typu, bylo ticho, dalo by se bez problémů spát. A bylo to tak rychlé, že jsme museli některé z nás trochu upomínat, aby nezapomněli vystoupit na zastávce prakticky přímo před hotelem. Jízda trvala sotva 12 minut. Jedno z nejpříjemnějších překvapení celých dosavadních 11 dní za velkou louží.
Ale to ještě nebylo všechno. Přišel totiž čas na chystané půlnoční překvapení. Vymysleli jsme totiž našemu šéfkovi Norimu dárek jako poděkování za to všechno, co pro nás udělal. Během pondělního utkání na MetLife Honza D. zakoupil hned 2 varianty dresu Aarona Rodgerse v barvách Jets, bílou a zelenou. Na bílý dres jsme se mu po návratu z hokeje na hotel rychle všichni podepsali, komplic na pokoji zajistil, aby Nori ještě nespal a vpadli jsme tam. Chudák vypadal zpočátku poněkud vyděšeně, vůbec netušil, co se děje, ale nakonec z toho byla parádní chvilka, během které jedno oko nezůstalo suché. Bylo vidět, že jsme vedoucímu zájezdu udělali nesmírnou radost, překvapení se dokonale podařilo.
A teď už rychle do hajan. Čeká nás poslední den a my musíme brzo vstávat. Loď nepočká. Ano, loď, ne letadlo. To až potom. Ale o tom zase až příště. Tak čau zítra.
