Po dnech, kdy jsme se kromě sportovních zápasů starali primárně o poznávací turistiku a případný nákup sportovních artefaktů a drobných upomínkových předmětů, sobota byla tím dnem, který měl zaplnit, či dokonce výrazně přeplnit dosud volné kapacity v našich kufrech. Dnem, který měl ukázat schopnosti rozpočtového plánování a odpovědnosti. No, ukázalo se, že by většina z nás mezi nejlepší ministry financí nejspíš úplně nepatřila.
Cílem pro dobu dopolední a polední se stal jednak nový velký outletový areál Clarksburg Premium Outlets, jednak obchod a výprodejovým zbožím TJ MAXX vzdálený 8 minut jízdy od outletu. Cesta se tentokrát neobešla bez jistých navigačních potíží způsobených příliš velkou hustotou poboček sítě Starbucks. Vedoucí auto prostě zadalo do navigace jinou, 6 mil daleko. Další posádky se sice trochu divily, když sjížděly z dálnice jinde, než jim ukazovala navigace k centru, ale věřily, že první ví, co dělá. No, na daném parkovišti jsme pak možná vypadali trochu podezřele. Tento omyl nás zároveň připravil o čekací dobu před otevírací dobou, která byla v 10 hodin. A nutno říct, že po té desáté jsme měli celý areál téměř jen pro sebe. Jako v nějakém postapokalyptickém filmu, kde lidstvo téměř vymřelo. Jen s tím rozdílem, že jsme se nemuseli strachovat, z kterých dveří na nás vyskočí zombie, mutanti či jiná havěť.
Naopak do těch dveří jsme zběsile skákali my. A byly to dveře všemožných známých i neznámých převážně módních značek, ale našly se i obchody s doplňky a produkty z jiných oborů, včetně potravinářských a sportovních. Na místě byl téměř 3hodinový rozchod, ve kterém se jen měli lidi domlouvat na přejezdech auty mezi areály. Drtivá většina z nás zamířila dříve či později i do TJ MAXX, kde se snažila v nekonečně dlouhých řadách věšáků a regálů najít převážně nějaký kus oblečení, který by nám padl do oka. A byly k mání i svršky sportovní, ty tedy převážně poplatné pozici obchodu, takže suverénně kraloval výprodejový merch klubů z Washingtonu, méně pak z Baltimoru a Philadelphie. U ostatních byl zázrak, když se něco našlo. Ale pokud se našlo, tak mikiny nestály více než 25 dolarů. Což je v porovnání s běžnou cenou aktuálních modelů cena čtvrtinová až pětinová. Jako že spíše nenašlo, takže žádné rvačky ve věšákových klecích či překřikování, kdo to viděl první, se nekonaly. Samozřejmě lovily se i čistě civilní věci. A to zdaleka ne jen pro sebe, ale pro všechny, kdo si u dotyčného něco objednali, nebo měli být od něj překvapeni dárkem.
Celé toto šílenství skočilo úderem 13:00, kdy jsme se shromáždili v odlehlém koutě jinak už narvaného parkoviště u outletu, povzdechli si, kolik jsme toho zase utratili, a zamířili ke druhému cíli tohoto dne, kampusu Maryland State University nacházejícího se několik km SV od Washingtonu. V jeho severozápadní části se vedle stadionu na atletiku a soccer rozkládá výrazně větší, ale na obecné univerzitní poměry v USA poměrně malý SECU Stadium s kapacitou necelých 52 tisíc diváků. Ovšem dojet k němu, to byla nakonec hlavní bojovka dne. Přístup k němu není úplně nejlepší a parkovací kapacity také nejsou zrovna dostatečné. Dvě auta nakonec urvala místo někde u centralního parkoviště, další dvě nakonec našla prostor u nadzemních garáží kampusu asi 10 minut pěšky od stadionu. Jedno dokonce mohlo zajet dovnitř, na výšku se tam těsně vešlo. Přesto však měl řidič u každé cedule pod stropem pocit, že ji prostě musí očesat. Ale vyměřené to měli opravdu dobře.
V okolí stadionu to byl opět jeden velký happening, ale trochu jiný, než jak jsou známé tailgate party ze zápasů NFL. Už jen tím, že tady byla obrovská převaha studentů a obecně hodně mladých lidí, zároveň byly výrazněji zastoupeny nižší váhové kategorie, než jaké jsou u Američanů standardem. Takže to sice bylo samozřejmě i o jídle a pití, ale celkově to bylo o dost akčnější, mnohem víc se toho dělo. A zároveň jsme se všichni pánové, ale i naše jedna dáma měli na co dívat už před stadionem, nemuseli čekat až na samotný zápas.
Ona druhá část výpravy, co parkovala u garáží, navíc měla to štěstí, že chytila odchod domácí univerzitní kapely ze seřadiště na stadion, což byla sama o sobě událost. Právě kapely jsou to, čím se college zápasy výrazně odlišují od profesionálního fotbalu. Předzápasové a přestávkové programy jsou z velké části přehlídkami kapel jednotlivých škol, a to často obou škol, což byl i tento případ. Ale to nás teprve čekalo. Nejprve jsme se museli shromáždit, jelikož vzhledem k jiné distribuci vstupenek jsme museli projít bezpečnostní kontrolou a turnikety všichni pohromadě. Což se podařilo. Do zápasu zbývalo něco přes 30 minut, takže byl čas na hromadnou fotku i na průzkum záchodů, občerstvení a dalších věcí.
Jednou z těch věcí byla i monstrózní severní tribuna tvořící většinu kapacity stadionu. Tato nijak neopláštěná železobetonová šílenost byla tak strmá, že ten, kdo na ní chtěl sedět ve vyšších řadách, musel patřit do skupiny lidí, jimž výšky opravdu nevadí. Navíc jak je osamocená a neuzavřená, je z ní parádní výhled do velké části kampusu i nejbližšího okolí. Ovšem vylézt až nahoru by už větší než malé části americké populace dělalo jistý problém, při absenci jakýchkoliv výtahů pro některé až nepřekonatelný. To neplatilo pro VIP boxy, ty se totiž nachází v 5patrové výrazně modernější budově, na jejíž odvrácené straně se nachází přes 60 apartmánů. Kolik v nich stojí nájem, jsme raději nezjišťovali.
My měli místa v oblouku za brankou a sledovali další typický americký jev platný i pro univerzitní soutěže, kdy na začátku zápasu nejsou ochozy zdaleka zaplněné a opravdu velké množství lidí přichází až v průběhu první čtvrtiny. Přichází tak o onu předzápasovou kapelní show. Té tak zároveň chyběla minimálně vizuální atmosféra, jelikož Maryland vyhlásil pro zápas jako dress code zlatou barvu, jednu ze školních, což velká část příznivců dodržela, fanoušci Penn State zase dorazili převážně v bílých tričkách a dresech a měli zároveň svůj „kotel“, jestli se to tak při americkém způsobu fandění dá nazvat. Část oné velké severní tribuny jim byla prakticky vyhrazena. Mimochodem dodržení jednotných barev výrazně nahrálo počasí. Po několika chladnějších dnech se vrátilo teplé a jasné počasí, odpoledne teploty opět olizovala dvacítku, takže lidi chodili jen v tričkách či mikinách a nemuseli řešit bundy.
Samotný zápas bohužel vůbec nebyl dramatický, takže minimálně po stránce průběhu se žádným highlightem nestal. Maryland sice začal sezonu skvěle a vyhrál prvních 5 zápasů, jenže následně 3× v řadě prohrál a my na vlastní oči mohli sledovat, proč. Na kvalitního soupeře, kterým Penn State s bilancí 7-1 a stále určitou nadějí na postup do celostátního play-off pro 4 nejlepší týmy rankingu je, vůbec nestačil. Ani v obraně, ani v útoku, ani ve special týmech, hlavně při punt returnu. Na straně Penn State se ve velmi dobrém světle předvedl sophomore quarterback Drew Allar hrající prvním rokem jako starter, to naopak na druhé straně Taulia Tagovailoa, mladší bratr Tuy a ročníkově dokonce už senior, měl sice více yardů, ale to bylo dané jednak větším množstvím pokusů, jednak dobrou prací receiverů po catchi. A že házet musel hodně, protože běhová hra Marylandu byla absolutně k smíchu a prakticky neexistovala. To jsme tam mohli jít do backfieldu my a vyšlo by to nastejno.
Sám Taulia svým výkonem naznačil i nám, že se na rozdíl od bratra do NFL nejspíš nikdy nepodívá. Domácí Terapins dali chvilkovou naději fanouškům jen ve druhé čtvrtině snížením na 7:14, ale to bylo jen na pár minut. Protiútokem si vzali Nittany Lions 14bodový náskok zpět a po oddechu ve třetí čtvrtině soupeře v závěrečné části 27 body naprosto zničili. O tom, jak kvalitní byla běhová hra domácích, svědčí její konečné skóre – i zásluhou mizerné O-line a 6× sackovaného Tagovailoy v kolonce naběhaných yardů svítilo na tabuli číslo -53! To jsme nejspíš ještě nikdo nikdy v životě neviděli. Konečný výsledek 15:51 zcela odpovídá průběhu.
Vzhledem k jasnému průběhu se někteří z nás zkoušeli zabavit i jinak. Další tradicí univerzitních zápasů jsou totiž výstupy školních oddílů cheerleaders a jeden z nich měl trvale místo za tou brankou, co byla pod námi. Detaily se tentokrát ven nikdy nedostanou, ale vedly se všelijaké zajímavé debaty, nicméně nakonec to skončilo jako vždycky, takže žádné auto neodjíždělo s pasažérkami navíc. Museli jsme si zase vystačit sami.
Kombinace výsledku a americké tradice v předčasných odchodech ze zápasů znamenala, že se poslední minuty odehrávaly, samozřejmě s výjimkou sektorů pro hosty, před téměř prázdným hledištěm. Hlavně domácí kapela se musela na svém místě vyloženě bát, jelikož její okolí, ta teoreticky nejhlasitější část tribun, bylo ke konci absolutně vymetené. Jestli jsme si však mysleli, že by nám to mohlo pomoct s odjezdem, tak to jsme se šeredně pletli. Na společnou cestu jsme vzhledem k rozdílnému parkování rezignovali předem, ale to nezabránilo tomu, abychom po nadějném a rychlém opuštění College Parku hned po nájezdu na první vícepruhovou silnici nezapadli do dlouhých kolon, v nichž jsme strávili desítky minut. Navíc každé auto mělo jiný program. Někdo zamířil do restaurace typu all you can eat, co byla někde po cestě, někdo jel přímo na hotel a program si tvořil individuálně až potom, jako tomu bylo dosud pokaždé. Každopádně zbytek večera se odehrával v naprostém poklidu.
To se mělo další den lehce změnit. V neděli byl totiž kromě odpoledního zápasu Baltimoru Ravens se Seattlem Seahawks a pro zájemce i individuální prohlídky centra nechvalně proslulého města na programu také večerní interní pokerový turnaj. Otázkou bylo, kolik účastníků zájezdu podstoupí i tuhle zkoušku svých dovedností a trochy štěstí. Ale o tom zase příště. Tak čau zítra.
autor článku: Libor Štěpán
