Nejdřív však bylo potřeba, aby se výprava opět spojila. Letecká část z Phoenixu chtěla ve vzduchu co nejvíce spát, do čehož házela vidle posádka, jež zcela nepochopitelně nerozvážela občerstvení ještě v době, kdy byli cestující stále při smyslech, ale až v době, kdy vesměs upadli do kómatu. Výsledkem byly karamboly, kdy například Honzovi Dvořákovi přejela vozíkem nohu, čímž ho samozřejmě probudila. Po několika podobných excesech konečně pochopila, že to opravdu nebyl dobrý nápad a po zbytek letu zalezla. Jinak ale šlo všechno jako na drátkách. Let přistál dříve, doprava takhle brzo ráno byla ještě téměř nulová, takže naši 4 baseballisti dorazili do půjčovny aut u baltimorského letiště hodinu před plánovaným srazem řidičů, avšak nelenili a pustili se do papírové války na přepážkách.
Tady však sranda na nějakou dobu skončila. Zbylí řidiči dorazili podle plánu v 8:30 a o hodinu později bylo vše vyřízeno. Chyběla zdánlivá maličkost – najít auta, nasednout a odjet s nimi na hotel. Najít, to u 3 ze 4 nebyl problém. Nasednout, to taky ne. Ale odjet? To byla kvůli nějakým technickým problémům na výjezdových bránách horší záležitost než odjet po vyprodaném koncertě z parkovišť u O2 Arény v Praze, nebo než vyřešit známou letní únikovou hru „Odjeď z Brna“. Až po dalších 45 minutách byli konečně volní a upalovali za zbytkem výpravy.
Teď už nic nebránilo konvojovému odjezdu do Philadelphie poznávat místa, kde se začaly psát dějiny Spojených států. Skupina dvou Fordů Tranzit a dvou Nissanů Armada se vydala na cestu na severovýchod. Po 10 minutách měla v zorném poli velký baltimorský přístav a v levých okénkách viděla M&T Bank Stadium, kam pojede v neděli, tj. za 4 dny. Cesta probíhala celkem v poklidu, než se na zastávce v Dunkin‘, kde nějaké donuty ochutnala většina tripistů a Richard Velech, fanoušek Ravens, chtěl z nabídky právě Ravens donut, aby mu bylo s přísným pohledem sděleno, že nejsou, ale jestli chce, může dostat nějaký Eagles donut, začalo řešit, že dvě auta na sobě nemají krabičky na mýto, které byly při papírování v půjčovně zařízené a měly být dodány na výjezdové bráně. Výslechem dotyčných dvojic řidičů, kteří i pod světlem stále tvrdili to samé, bylo zjištěno, že z jejich strany bylo na bránách řečeno vše správně a chyba nejspíš nebude na jejich straně a zítra se to pojede dořešit.
Další adrenalin chytil Libora Štěpána při průjezdu kolem přístavu na jižním okraji Philadelphie, kde na něj zničehonic vykoukly 3 křižníky třídy Ticonderoga a on z toho byl úplně na větvi. Ale to nebylo nic ve srovnání s adrenalinem při hledání volného vjezdu na parkoviště u Wells Fargo Arény (a dalších hlavních stadionů v obřím sportovním komplexu) a následného prasáckého křižování přes pruhy, abychom tam stihli odbočit, což se ne všem povedlo napoprvé. Některé posádky tak musely hledat místa, kde se otočit a vrátit. Ale vše dobře dopadlo, nechali jsme auta na strategických pozicích hned u výjezdu a šli do metra, abychom vyrazili na památky. Do úvodního vhazování jsme měli 5,5 hodiny času.
A zjistili jsme, že první památkou je samotné metro, jež svým vnějším vzhledem dost připomíná původní ruské vozy typů Ečs a 81-71 z metra pražského. I s čekáním a přestupem jsme v něm strávili téměř 30 minut, než jsme vylezli téměř na okraji starého města, ale první kroky místo památek vedly na jídlo a čas se nám začal povážlivě krátit. I tak se daly zvládnout místa podle původního itineráře, kdyby se chtělo, ale vůle tentokrát chyběla, takže Betsy Ross House, místo, kde byla podle všeho ušitá první vlajka nově vzniklých Spojených států, jsme vynechali. Začali jsme tak na místě typicky klacisistní budovy první americké banky, jež stojí naproti mnohem novějšímu a pravděpodobně velmi zajímavému areálu muzea americké revoluce. Zajímavé u ní je, že byla postavena až 6 let po vzniku té banky jako instituce.
To Independence Hall, místo, kde byla podepsána Deklarace nezávislosti, schválena ústava a zasedal zde v prvních letech parlament, je, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, nečekaně malé a skromné. A zezadu dokonce přes malý park téměř neviditelné. Hned vedle pak má své výstavní místo Zvon svobody, jenž byl původně umístěn v tehdy ještě dřevěné věži Independence Hall, a právě jeho zvonění oznámilo veřejnosti vyhlášení nezávislosti. Později však praskl a byl stažen z aktivní služby. Prasklina zůstala zachována a je hrdě vystavována, což můžete vidět zdarma, když si vystojíte další frontu před bezpečnostní prohlídkou, jejíž zaměstnanci byli po celém dni již nejspíš docela unaveni a odráželo se to na jejich náladě.
Následoval přejezd k jednomu z nejslavnějších filmových míst celé Ameriky, které, jak už to tak bývá, bylo až do natočení onoho snímku (a později dalších v sérii) naprosto tuctové a nezajímavé. Rockyho schody, celkem 72 stupňů vedoucích k muzeu umění, bývají někdy obsypané turisty, měli jsme však štěstí a kromě naší grupy tam byli jen jednotlivci, maximálně dvojice. I tak byl další adrenalin při výstupu z aut, jelikož řidiči Uberu a dalších služeb zastavují na prasáka přímo pod nimi, kde to správně nelze, v pravém jízdním pruhu prakticky hned za výjezdem ze zatáčky, takže neustále hrozí, že to buď do nich někdo narve, nebo se při snaze o vyhnutí střetne s autem ve vedlejším pruhu. O neustálém vytrubování nemluvě. Ale výhled na downtown je ze schodů parádní.
Rockyho socha pak stojí ne nad schody, ale lehce v ústraní pod nimi, což však nebrání tomu, aby se před ní tvořila fronta fotky chtivých lidí. A funguje tu jednak určitá forma ostrahy, jednak i placená služba vyfocení vašimi vlastními přístroji, čehož jsme využili na skupinovku.
Poslední zastávkou před odjezdem zpátky k hale byla City Hall, monumentální budova radnice, jež má na své věži sochu zakladatele města Williama Penna, nejvyšší takto umístěnou sochu na světě. City Hall byla po svém dokončení nějakou dobu nejvyšší trvale obyvatelnou stavbou světa a díky dodržování nepsaných dohod zhruba 100 let i nejvyšší stavbou ve městě. Porušení této dohody přineslo prokletí na městské sportovní týmy na více než 20 let, než byla na vrchol nového 297 m vysokého mrakodrapu Comcast Center připevněna malá soška Williama Penna. O necelý rok a půl později Phillies vyhráli Světovou sérii.
Co jsme v Philadelphii viděli docela ve velkém počtu a ve Washingtonu to naopak prakticky nebylo, je americká verze cyklistických rikš. Ale raději jsme je nezkoušeli.
Co jsme naopak zkoušeli, bylo hledání a kupování vstupenek na hokej některými členy výpravy v průběhu celého odpoledne. Podle původního plánu se mělo jednat o námi nejméně navštívený duel, jen lehce přes polovinou účastníků, avšak velmi nízké ceny (i 10 dolarů za místo ve spodním prstenci) postupně motivovaly i ostatní, až jsme šli všichni.
Už příjezd zpátky ke sportovnímu komplexu za tmy stál za to, jelikož stadiony jsou parádně nasvícené v klubových barvách. Prakticky všichni jsme měli velmi dobrá místa, někteří dokonce jen několik řad od ledu přímo na červené čáře. Flyers mají solidně zmáknutý předzápasový program, kterému vévodí dvouminutové intro známého maskota Grittyho. A pokud byl souboj Philadelphie Flyers s Buffalem Sabres pro některé z nás vůbec první zápas NHL v životě (a pro další pak první zhlédnutý přímo v Severní Americe), přivítal tyto tripisty velkolepě. První akce, sražená přihrávka do šibenice, v 1. minutě 1:0. Ale příliš mnoho dalších radostí překvapivě málo početní a tiší fanoušci Flyers (kde zůstala ta pověstná nenávistná Philadelphia?) nedostali. Brankář Hart působil nejistě, u 2. inkasovaného gólu z 5. střely se navíc zranil a rovnou odešel do kabiny. Zápas i nadále nabízel spoustu věcí. Úspěšnou trenérskou výzvu domácích proti gólu soupeře z ofsajdu, 4 góly v 1. třetině, 2 náznaky bitek, ze kterých ale nic víc nebylo. Domácí před stále nezvykle tichým a jen zhruba ze 2/3 zaplněným hledištěm spalovali nespalitelné včetně nájezdu 2 na brankáře, přesto dlouho drželi remízu 2:2. Až ve 3. třetině opět dvakrát propadli a hosté své šance proměňovali, což byl zásadní rozdíl. Flyers vyhráli na střely 40:15, ale prohráli 2:5 a většina fanoušků opustila halu nejpozději po gólu do prázdné branky 3 minuty před koncem. Byl to již čtvrtý zápas za účasti aspoň části výpravy a pokaždé vyhráli hosté. Začaly se ozývat hlasy o prokletí. Ovšem účastníci zájezdu sbírali ještě úplně jiné a naprosto nečekané zážitky.
Tři z nich totiž seděli v řadě, která byla vylosována do soutěže Bottle Battle, kdy je cílem předat si rukama velkou placatou láhev z nějakého druhu polystyrenu z jednoho konce na druhý a hodit ji připraveného do koše dříve než jiná řada ze stejného sektoru. A ačkoliv Libor Štěpán Tomáši Zelenému v přemíře snahy málem vypíchl oko, dobrá věc se podařila a společně s Lukášem Sukdolákem se mohli těšit nejen z chvíle slávy na obrovské prohnuté obrazovce nad plochou, ale také z výhry v podobě trička a kupónu na nápoj ze sortimentu značky Coca Cola v průběhu zápasu zdarma.
Vyzvedávání nápojů byla taktéž sranda. Nejprve si stánkaři danou trojici přehazovali jako tenisák, až se jich ujala usměvavá excentrická černoška, která by si rozhodně poradila se všemi třemi dohromady a ještě by neměla dost. Jak, to už nechám na vás.
Ale hlavní hvězdou večera se opět stal Nori, který má bohaté zkušenosti s tímto, být ve správnou chvíli na správném místě. O první přestávce si vyčíhl chodbové vystoupení klubových cheerleaders, vetřel se k nim a vystřihl kreace, že by mohl být fleku angažován. Jestli podepsal smlouvu a nepoletí s námi zpátky domů, o tom kuloáry zatím stále zarytě mlčí.
Každopádně z haly odešel se všemi a i díky odpolednímu obsazení strategických pozic u výjezdu z areálu trvala cesta zpátky necelé dvě klidné hodinky. Ale skutečná zatěžkávací zkouška schopností společného cestování ve velké skupině a nervů všech zúčastněných měla teprve přijít. Hned další den nás totiž čekal dlouhý přejezd do Pittsburghu na Thursday Night Football, první venkovní zápas pod umělým osvětlením našeho programu slibující parádní atmosféru. Ale o tom zase příště. Tak čau zítra.
autor článku: Libor Štěpán
