Ranní odjezdy byly tentokrát trochu adrenalinové. Nejen tím, že se jelo až do samotného centra Washingtonu s vysazením na dohled Bílého domu, ale už jen s objednáváním aut. Jedné šestici se totiž stalo, že řidič potvrdil příjezd, přijel, byla to nějaká černoška, která ale prohlásila, že když je jich šest, mají smůlu, protože má na předním sedadle jídlo. Jako kdyby nepochopila, že objednané auto pro 6 lidí bude pro 6 lidí. Americký způsob myšlení je pro nás Středoevropany stále záhadou.
Překvapilo nás, že když se prokoušete kolonami na příjezdu do města, přímo po něm už je potom doprava klidná a v centru dokonce místy téměř nulová. Proti českým městům absolutní nezvyk. Sešli jsme se u Eisenhowerovy budovy a přešli k tomu malému nenápadnému bílému domku uprostřed velké zahrady, který je z nějakého záhadného důvodu jedním z nejstřeženějších míst na planetě. Před ním se snažil vydělávat peníze chlapík tancující v nějaké fakt hrozné opičí masce. Chvíli jsme se snažili pohlížet do Joeova obýváku, ale nečekaně se neukázal, takže jsme pokračovali dál.
Zajímavostí je, že ve Washingtonu je většina budov stejně nebo velmi podobně vysoká. Ve městě totiž platí naprosto zásadní pravidlo, že žádná budova nesmí přesahovat nejvyšší bod Kapitolu. Jedinou výjimkou je Monument. Ale to byly zastávky až na další den. Teď jsme v poklidu došli ke katolickému kostelu Sv. Patrika, kde jsme na chvíli zastavili a věřící část výpravy se vydala na krátkou modlitbu.
Od něj jsme pokračovali k Fordovu divadlu, kde se stal jeden ze dvou nejslavnějších atentátů amerických dějin, a stále slouží svému účelu, když jsme se zrovna nachomýtli k tomu, že kostýmérky ze skladu naproti převážely stojany. Hned vedle tohoto depozitáře pak je dům, kde Abraham Lincoln zemřel.
O 2 bloky dál pak byla poslední společná zastávka denní části programu, hlavní budova FBI na Pennsylvania Avenue. Nikoho u nás nevtáhli dovnitř a přežili jsme všichni, ale tady jsme teprve poznali americkou posedlost vlajkami. Těch evidentně není nikdy dost.
To bylo zhruba poledne a po zbytek dne byl rozchod. Sraz až večer na basketu. Hned na místě se výprava rozdělila na 2 části, jedna šla na oběd do Hard Rock Café, druhá do Five Guys. A v té druhé se zrodil nápad na odpolední program, kterého se nakonec chytla většina tripistů. Někoho to bavilo více, někoho třeba méně, ale za sebe můžu říct, že Air and Space Museum prakticky hned pod Kapitolem je nádherné a na své si tam přijdou nejen milovníci letectví a kosmonautiky, ale i třeba Star Wars nebo Star Treku. Navíc velká část těch zásadních exponátů jsou originály, což hlavně sekci dobývání vesmíru dodává ještě větší šmrnc.
Zbylý čas do zápasu jsme trávili různě, po menších skupinkách i dvojicích. Čínská čtvrť, sezení u kafe v restauraci, někdo vyrazil ke Kapitolu už dnes, našli se tací, co vyrazili na lov stadionů a po nedělním FedEx Fieldu a chystanou večerní Capital One Arenou oběhli i zbývající hlavní stadiony Washingtonu – Nationals Park (baseball) a Audi Field (soccer), které jsou asi 300 metrů od sebe a kousek od Kapitolu jižním směrem. Ani při těchto pochůzkách nebyla nouze o zajímavá setkání. Například jedna dvojice potkala pod Odvolacím soudem úředníka, co venčil psa a telefonoval se sekretářkou, přesto se s ní dál do řeči a po chvilce z něj vypadlo, že jeho rodina má kořeny na Slovensku.
Ale to už se blížil večer a sbíhali jsme se zase zpátky do centra. Kolem Capital One Arény bylo rušno, ulice před hlavním vchodem uzavřena jak před zápasem, tak i po něm (a předpokládám, že i během něj). Hala je to zevnitř pěkná, docela strmá, takže výhled je solidní. Někteří z nás opět zažili různá zajímavá setkání a možná i litovali, že po zápase odjíždí na hotel. S výpravou, ne s úlovky. Wizards si v hale hrdě připomínají svůj jediný mistrovský titul, který urvali ještě pod názvem Bullets v sezoně 1977/78.
Překvapilo nás, že do sekcí 200+, kam jsme měli vstupenky, byl funkční jediný eskalátor a nebyly označené žádné schody. Nabídka občerstvení pak byla dražší než na fotbale. A to docela výrazně. Potkávali jsme mnoho fanoušků v zelených dresech, takže trochu dèja vu s nedělí, jen tito nefandili Eagles, ale Celtics. Ani basketbal ve Washingtonu místní fanoušky netáhne, takže nebýt příznivců hostů, byla by hala naplněna nejvýše z poloviny.
A bylo to znát i na atmosféře. Zápas byl totiž po 5 minutách prakticky rozhodnutý, takže z ochozů znělo pouze „Let’s go, Celtics“. Jayson Tatum ukázal, kdo je dneska králem, aby následně dost odpočíval a střeleckou taktovku předal Jaylenu Brownovi, jenž za poločas nastřílel 27 bodů a přidal 6 doskoků. Boston vedl po 8 minutách o 20 bodů, v průběhu druhé čtvrtiny nejvýše o 29, v poločase o 26 a na zbytek zápasu se prakticky vykašlal, takže v poslední čtvrtině, kterou na obou stranách odehráli téměř pouze náhradníci, došlo ke kosmetické úpravě na výsledný 19bodový rozdíl. Brown a Tatum měli 36 a 33 bodů na kontě.
Z na konci opět poloprázdné haly jsme se vymotali poměrně rychle a spěchali na hotel, abychom v televizi stihli aspoň část Monday Night Football mezi Raiders a Lions, který, jak se později ukázalo, byl posledním pro trenéra Raiders Joshe McDanielse. Ale někteří šli hned spát, čekal je totiž nesmírně náročný úterní přesun. Ale o tom až zítra. Tak ahoj.
Autor článku: Libor Štěpán
