Původní plán počítal s odjezdem v 9 ráno, avšak půlnoční příjezd z Philadelphie znamenal všeobecný souhlas s posunem o hodinu. A to ještě navíc nebyl odjezd přímo do Pittsburghu, ale nejprve do půjčovny aut vyřešit včera zmíněný problém s krabičkami na poplatky. Tam jsme se dozvěděli, že obě naše auta bez krabiček už jsou přizpůsobena na novější systém snímání, takže je nepotřebují, ale aspoň jsme odhalili, že ač jsme to včera požadovali, nezařadili do našich účtů k autům právě předplacení těchto poplatků, takže naše návštěva nebyla vůbec zbytečná. Celé to bylo vyřešeno rychle, ale stále to znamenalo, že jsme nakonec vyrazili na cestu až před 11. hodinou a tušili jsme, že se s odpoledním programem loučíme.
Navíc padl návrh na zastávku na západním okraji Fredericku, už po zhruba 60 mílích, v pobočce převážně snídaňového řetězce Bob Evans. Toho nakonec většina využila spíše k obědu než k snídani, do toho se zrovna nespěchalo, takže z toho byla přestávka trvající hodinu a půl. Veškeré časové rozvrhy byly nenávratně zničeny a začalo se pomalu přemýšlet, jak moc budeme muset spěchat, abychom vůbec stihli samotný zápas.
Do toho se muselo počítat se zastávkou na tankování, dále se objevily určité komunikační potíže a skutečnost, že jsme většinu cesty nejeli všichni pohromadě, což všechno dohromady s dalšími neúměrně dlouhými přestávkami protáhlo cestu na 7 hodin. Nebýt toho všeho, jednalo by se o moc zajímavou jízdu. Téměř neustále nahoru a dolů, rovinky střídaly úseky plné poměrně ostrých dálničních zatáček, dlouhé úseky úplně mimo civilizaci zdánlivě nekonečnými lesy. Přitom, jak je v USA normální, nikde nebyla nejvyšší povolená rychlost více než 70 mil za hodinu, tj. lehce přes 110 km za hodinu, takže ve své podstatě vyhlídková jízda. Po této stránce cesta, která sama o sobě mohla leckoho bavit a nabíjet.
Jenže vše přehlušily obavy, zda všechno stihneme. A na rovinu, kdybychom po cestě narazili na dopravní potíže, a že jsme v protisměru několik nehod potkali, měli bychom problém. Takhle jsme přijeli na hotel poblíž letiště pouhé 2 hodiny před výkopem a modlili se za rychlý check-in. Ten se naštěstí konal, tady žádné problémy nebyly. Jak se ale postupně ukázalo, bylo to jedno z mála pozitiv tohoto hotelu. Ono obecně měl Nori obrovské starosti se sháněním ubytování v Pittsburghu na jednu noc. Několik hotelů naši skupinu buď rovnou odmítlo, nebo již potvrzenou rezervaci rušilo. A to, co bylo nakonec k dispozici, bylo pod na první pohled rozumnou fasádou poněkud prohnilé. Bohužel to bude o lidech, protože tento hotel měl potenciál zařadit se do slušného průměru, ale majitelé na údržbu a úklid asi dost pečou. Jak se ukázalo, několik pokojů bylo neuklizených a zůstaly ve stavu, v jakém je předchozí host opustil, včetně postelí. Někde nefungovala různá světla, na jednom pokoji nešlo dovřít okno a táhlo do něj. Ale nic z toho jsme neměli čas řešit, jelikož jsme jen vyhodili batohy (kufry zůstaly společně v jednom pokoji v Baltimoru) a spěchali objednávat auta na odvoz na stadion. A tady přišel kámen úrazu. Jak byl hotel poměrně daleko od centra, nechtělo se řidičům před zápasem jezdit tolik kilometrů, jelikož to pro ně znamenalo jen jedno rito místo několika. Dvě čtveřice čekaly nepříjemně dlouho a začaly se strachovat, aby opravdu stíhaly výkop. Nakonec se to oběma o prsa korejské ženy podařilo.
Kečupák, v současné době pod jménem Acrisure Stadium, známý mj. jako stadion v Gothamu z filmu Temný rytíř povstal, je plný a pod světly parádním fotbalovým místem. Navíc Steelers jsou nesmírně hrdí na svoji úspěšnou historii a připomínají si ji, kde se dá a jak se dá. Chodby pod tribunami na to jsou dostatečně prostorné. A i kolem nich je dostatek místa například i na team store velikosti, jakou jsme v rámci tripu dosud nikde neviděli.
Samotný zápas Pittsburghu Steelers s Tennessee Titans musel diváky bavit a stadion byl ve varu od začátku až do konce. A taky byl opravdu plný, a to také až do konce, což je v USA spíše výjimka než pravidlo. Účastníci zájezdu tak poprvé poznali tu pravou americkou atmosféru. Ano, na Evropu to nemá, ale když se do toho jinak pohodlní Amíci opravdu pustí, není to špatné. Navíc když je povzbudí touchdown hned z prvního drivu a vzápětí největší hvězda týmu T. J. Watt zvládne sack, ačkoliv mu předtím blokař srazí helmu. Z toho byli fanoušci u vytržení. Někteří byli až fanatičtí a prožívali to a soupeři neustále nadávali tak moc, že Lucka Čeřovská, jediná žena naší party, sedící jen asi 4 sedadla od podobně pořvávající ženštiny raději mikinu Titans, kterou měla pod bundou, úplně schovala za zip a na hlavu nasadila čerstvě zakoupeného kulicha Steelers, aby nepoutala zbytečnou pozornost. Mimikry jak vyšité.
Tím se dostávám k další věci – počasí. Jak jsme na zápasy ve Washingtonu chodili v kraťasech a vyletnění, o 3 dny později naopak teploty v noci pošilhávaly po bodu mrazu a v Pittsburghu tak přišla na řadu pro změnu zimní výbava. A to jsme ještě měli štěstí, že prakticky nefoukalo, protože na tomto ve směru od řeky částečně otevřeném stadionu by to byl ještě další level zimy.
A co zápas? Jak už bylo řečeno, tentokrát velká většina fanoušků vydržela až do konce a vyplatilo se jim to. Ačkoliv Steelers od druhé čtvrtiny neustále těsně prohrávali a dotahovali, v poslední čtvrtině výsledek druhým touchdownem otočili a při potenciálním game winning drivu Titans spustily ochozy peklo, které náhradní quarterback Will Levis neustál a v red zóně si hned dvakrát koledoval o íčko, které ve druhém případě skutečně přišlo a ukončilo zápas. A my tak na čtvrtý (baseballisté dokonce pátý) pokus konečně viděli vítězství domácího týmu, což bylo hodně znát na uvolněné atmosféře při odchodu ze stadionu, ačkoliv lidé jinak spěchali domů, bylo totiž půl dvanácté.
Mimochodem z té strany stadionu přivrácené k řece je skvělý výhled na večerní centrum i na protější strmě stoupající břeh řeky. Pittsburgh, ač má historii, jakou má, je v současné době nesmírně fotogenický. A to jsme ještě netušili, jak minimálně některé z nás ohromí další den zevnitř. Po zápase jsme samozřejmě do centra nešli, ale využili jsme příležitosti a vystáli poměrně rychle se pohybující frontu na oblíbenou a velmi atraktivní říční dopravu, která má jedno nástupní místo přímo pod stadionem a jízdou přes soutok kolem parku a centra doveze lidi na jižní břeh řeky Monongahela. Tato noční plavba měla neskutečné kouzlo.
To však následně vyprchalo při následném shánění dopravy zpátky na hotel. Jestli cesta na stadion se nesla ve znamení nervozity, zda to stihneme, teď dokonce hrozilo, že některé skupiny budou nocovat na ulici, jak další a další řidiči odmítali tyto zakázky. Jedna skupina nakonec čekala hodinu, než někdo přijel a vzal ji, na hotel se dostala až po půl druhé. Navíc s vědomím, že nás čeká další dlouhý přejezd a s nejistotou, jak bude vůbec páteční program vypadat. Ale o tom zase příště. Tak čau zítra.
autor článku: Libor Štěpán
